„Fyzický kontakt s dětmi mi nahrazuje to, co jiné mámy řeší švenknutím oka. Já až omakem zjišťuju, jak se dcera tváří, jak reaguje a podobně,“ vysvětluje nevidomá maminka Kateřina Gůrová (32). Dává prý pozor, aby to dětem nebylo nepříjemné a nadměrně je nerušila od jejich aktivit.

Glaukom - progresivní oční vada, to je handicap, s nímž se štíhlá Kateřina narodila. Vystudovaná teoložka (brzy i psycholožka) do svých 16 let v různé kvalitě viděla, později o zrak přišla definitivně.

„Od čtrnácti jsem si progresivitu nemoci uvědomovala, ale doufala jsem, že poslední riskantní operace, kterou jsem měla podstoupit, mi pomůže. Ovšem přišlo zklamání.“ Rodačka z Brna studovala školu i gymnázium pro zrakově postižené, proto když přestala vidět, ovládala i Braillovo písmo.

Na otázku, zda během studia na vysoké škole plánovala založení rodiny, bez obalu prozrazuje: „Já chtěla jít do kláštera. Byla jsem přesvědčená, že duchovní služba a pomoc jiným mě naplní. Spíš jsem si ale chtěla ušetřit zklamání. Nepřiznala jsem si, že se bojím vztahu a nechci čelit tomu, že mě s handicapem nebude žádný mužský chtít.“ Po promoci zvolila boj. Vyhrála touha po rodině.

Princ na bílém koni?

Podle Kateřiny si i doma přáli, aby měla hezký vztah, ale opečovávali ji jako květinku a počítali s tím, že se o ni princ na bílém koni postará. „Tak mi to přišlo,“ směje se mladá žena, která pracuje v psychologické křesťanské poradně Centra pro rodinu při Arcibiskupství pražském.

V roce 2003 se vdala. Manžel je programátor a odmala trpí slabším zrakovým handicapem. „Jeho omezení je drobné, negativum je jen v tom, že nemá řidičák,“ konstatuje žena, jejíž rodina s radostí jezdí vlakem, autobusem, tramvají…

Jaké je mít miminko a nevidět? „Měla jsem výhodu, že jsem bývala vidoucí a dovedla a dovedu si hodně věcí představit. A pak - manžel byl nablízku, když bylo třeba. Žehlil, vařil, dělal všechno, co by pro mě bylo v kombinaci s batolaty nebezpečné.“

Genetika? „Paradoxně jsem se bála u dětí jiného postižení, to je tím, že tohle znám,“ zvážní Kateřina a vzpomíná, že neměla problém v žádném těhotenství ani s příchodem potomků na svět. Měla vedle sebe kamarádku gynekoložku.

„Ráda bych viděla jejich ksichtíky, když si hrajou a řádí. To mi chybí, ale dramaticky se tím netrápím,“ tvrdí a dodává, že dcera jejího handicapu někdy zneužívá, ovšem mile. „Tiše si postaví židli a leze do skříně pro bonbony s vědomím, že maminka to nevidí. Snažím se takové situace klidnou výchovou korigovat. Spíš mi děti pomáhají, i když je nepoužívám jako předsunutý zrak! Ony to berou samozřejmě. Třeba dcera mi kontroluje namalovanou pusu, učesané vlasy, ale taky spolu párujeme ponožky a tak.“

Co Kateřině čas od času chybí, jsou společné relaxační procházky (při pobytu s dětmi na ulici je stále ve střehu). A kdy kvůli handicapu brečela? „Nedávno! Plánovala jsem výlet na kolech pro všechny, nakonec jel manžel a děti. Já zůstala z vlastní vůle doma. Pak mi to přišlo líto a dostavil se pláč, že s nimi nemůžu dělat všechno,“ zní z úst dlouhovlásky.

A na závěr dodává: „Nejsložitější je pro nevidomou mámu druhý a třetí rok dítěte, kdy už je rychlé, ale ještě moc nemluví. To období jsme ustáli. Snad ustojíme i další. Třeba tím, že se za mě nebudou nikde stydět…“

Milovat a být milována

  • Charta práv tělesně postižených vychází z Prohlášení lidských a občanských práv, Všeobecného prohlášení o lidských právech, Evropské konvence lidských práv a Všeobecného zákona o tělesně postižených (Paříž 1975)...
  • Článek 2 - Rodina a okolí: Jako každá lidská bytost, tak i tělesně postižená osoba chce milovat a být milována. Má plné právo založit vlastní rodinu, rozvíjet ji, zachovávat a působit na rozvoj rodinných a přátelských vztahů. Malá, ale nadšená…