Milé čtenářky,

nepřicházím s žádným dramatickým příběhem či problémem, nicméně si myslím, že můj postřeh může být pro mnohé zajímavý. Rozhodně mě zajímá pohled z venku.

Připadá mi, že dnešní svět a posedlost zdravým životním stylem a cvičením diskriminuje ty, co se tohoto šílenství nechtějí účastnit. Tak například u nás v práci. Firma se chlubí (a oprávněně), že zaměstnancům zajišťuje mnohé benefity. Ale pokud nejste závislí na pohybu, tak ty benefity nejsou pro vás. Máme nárok na fitness centrum, kde si můžeme vybrat z posilovny, spinningu nebo aerobiku. Pro každého zaměstnance až 2 hodiny týdně. Báječné, ale ne pro mě. Co tu máme dál? Ano, squash! Děkuji, nechci. Také účasti na amatérských maratonech a v létě teambuilding pod dohledem trenéra z boot campu (tak strašný ten víkend nebyl, ale slabší účastnici si po něm museli vzít dva dny dovolenou). Ale nic pro lidi, kteří si třikrát denně neměří obvod pasu, žádné kino, koncerty nebo poukázka na knihy. Jen a převážně cvičení, nebo lístky na nejrůznější sportovní klání. To je snad ještě horší než samotný sport - sledování sportu!

Připadá mi, že dnešní svět a posedlost zdravým životním stylem a cvičením diskriminuje ty, co se tohoto šílenství nechtějí účastnit.

A to není všechno. Chcete vyrazit na kávu nebo vínko s kamarádkou a ona nemůže, protože musí minimálně třikrát týdně týrat svoje tělo. Samozřejmě nabídne, abych šla s ní, ale když já ty haly plné potících se těl nemůžu vystát a navíc mě to velmi nudí. Nechápu, proč bych se měla někde polo svlečená natřásat, když mi to nic neříká ani nic nedává. Bohužel, když vyjádřím svůj názor ohledně údržby tělesné schránky, nastane buď přemlouvání a vysvětlování, že se sebou musím něco dělat, nebo alespoň pobouřený, nechápající pohled. Několikrát už jsem se ze zbabělosti uchýlila k výmluvám na bolavá záda.

Nechápu, proč bych se měla někde polo svlečená natřásat, když mi to nic neříká ani nic nedává.

Na sport jsem nikdy nebyla. Ani jako dítě. Ne, že bych nelítala venku s ostatními, občas, ale hodiny tělesné výchovy pro mě byly vždy utrpením. Co bych si nalhávala. Nikdy mi to nešlo. Jsem nešikovná a než o pohybovém nadání by se u mě spíš dalo mluvit o pohybové a koordinační neschopnosti. Postupem času ze mě vyrostl typ, který se dá charakterizovat jako kavárenský povaleč. Zkrátka si radši zajdu popovídat při vínku o filmech nebo knížkách, než se někde ztrapňovat a vystavovat. Sem tam hodinová procházka se psem, ale to je maximum.

Zároveň si ale připadám jako Ufo. Mám pocit, že celý svět se honí za svaly a zdravím a jiný pohled nerespektuje. Jsem snad kvůli tomu nějaký společenský vyvrženec? Jsem tak zoufale out? Mám trvat na svém, nebo se raději přizpůsobit a jít občas alespoň předstírat nadšení z vyplavených endorfinů?

Díky za vaše zkušenosti

Marika