Milé Kafe.cz

Chtěla bych se s vámi poradit o svém trápení. Je zvláštní, že mi to dochází, až teď, kdy už s tím možná nepůjde nic dělat. Vůbec si nerozumím s bratrem a bolestně si uvědomuju, že se blíží doba, kdy to bude vyjma mého muže a dětí můj nejbližší a jediný příbuzný.

Je zvláštní, že mi to dochází, až teď, kdy už s tím možná nepůjde nic dělat.

Je mi třiačtyřicet, bratr je o tři roky mladší. Otec zemřel před pěti lety a maminka na tom ve svých sedmdesáti není také zdravotně nejlépe. Když jsem byla mladší, vůbec mi nepřišlo na mysl, jak je důležité udržovat rodinné vztahy. Ne, že bychom spolu měli nějaké spory, spíš se nevnímáme. Ani když jsme byli mladší, tak jsme moc nedrželi pohromadě. Žili jsme vedle sebe, ne spolu. Nenaučili jsme se jeden druhému svěřovat, mluvit spolu o svých pocitech. A to je asi kámen úrazu.

Každý jsme jiný. Já jsem hodně uzavřená, nejlépe se cítím na venkově, kde je hodně místa a kde můžu vyrážet do přírody, ale zároveň se můžu schovat před světem. Brácha je pravý opak. Vyloženě městský typ, má plno kamarádů a známých, miluje společnost a lidi kolem sebe. Vlastně kamarádům dával vždy přednost před rodinou, která pro něj byla jen tehdy, když mu teklo do bot.

Každý jsme jiný. Já jsem hodně uzavřená...

Ale to asi není to hlavní. Možná je to vina rodičů, že jsme se nenaučili podnikat věci spolu. Jen co jsme s bráchou dospěli, od nějakých patnácti, začali jsme si zařizovat svůj život a při tom už zůstalo. Žádné společné dovolené, žádné večeře, rožnění na zahradě nebo výlety. Samozřejmě, že jsme jezdili domů, ale ne kvůli sobě navzájem, ale kvůli rodičům. Pomoci se zahradou, na baráku, či s úklidem. Ale na sebe jsme si nenašli čas. Když se náhodou u mamky potkáme, chováme se, jako dva známí, kteří se dlouho neviděli. Jak se má rodina, co práce, děti, co nás bolí, jak je na tom mamka… zkrátka ne moc osobní, spíše zdvořilostní konverzace.

A čím dál víc si uvědomuji, jaká je chyba, jak se navzájem ochuzujeme. Pak už se nebudeme vídat vůbec. Při tom máme skoro stejně staré děti. A s rodinami svých partnerů máme velice blízké vztahy.

A čím dál víc si uvědomuji, jaká je chyba, jak se navzájem ochuzujeme.

Přemýšlím, zda se to dá napravit. Uvědomuji si, že vzájemné odcizení, je nehorší, co může dva lidi potkat, respektive že se nejhůře stmeluje to, co nikdy nedrželo pohromadě. Mohou se vlastně sblížit dva lidé, kteří se znají celý život a nikdy si k sobě nenašli cestu? Už jsme o tom spolu mluvili a naše pocity jsou obdobné. Pak si slíbíme, že to napravíme a u toho také zůstane, nikdy neuděláme další krok.

Přemýšlím, jak to udělat, aby to nebylo násilné, příliš přes koleno. To by, myslím, udělalo víc škody než užitku. Ale možná to bude jediná možnost, dát si to rozkazem, potkávat se, protože musíme. A doufat, že se náš vztah upevní, že si k sobě najdeme cestu. Ale bojím se, že přátelství nejde vypěstovat z musu. To je možná otázka pro odborníka, nevím.

Čím dál víc závidím rodinám, které fungují. Třeba se hádají jako psi, ale komunikují, u nás je to jak na nemocniční chodbě. Máme jako rodina nějakou šanci?

Díky předem za vaše podměty.

Vaše Karla