A vůbec neprotiřečí lékařským varováním, že přehnané solení způsobuje vysoký krevní tlak, dnu a bůhvíjaké další choroby. Sůl totiž dnes není na solení, ale na ochucování gurmánských pokrmů, a o co se jí přidává méně, o to je dražší.

Nacházíme ji (samozřejmě nikoli tu obyčejnou jodidovanou) mezi delikatesami v obchodech s luxusním sortimentem. „Sůl je vůbec nejdůležitější chuťová přísada,“ říká Thomas Keller, majitel a šéf elegantní restaurace Per Se v New Yorku, kde nabízí pokrmy s devíti druhy soli, včetně té pocházející z období jury vytěžené z měděných dolů v americké Montaně.

Sůl místo koření

„Lahůdková sůl“ se nedává do pokrmů při vaření, ale namele se na již hotové jídlo, nejlépe podle individuálního vkusu. I sůl má totiž chuť.

A tak kulinářští experti doporučují např. uzenou sůl, která svou tmavě hnědou barvu získala 48hodinovým sušením na červeném olšovém dřevě, k lososu a grilované zelenině, zatímco červená havajská sůl (když schne, převezmou její zrnka barvu tamního jílového podkladu) se podle nich hodí k pečenému vepřovému.

Sůl chutná i podle místa, kde se získává. Růžová z Bolívie, která se ručně těží v Andách, poskytne na jazyku jiný zážitek než himálajská růžová, jež pochází ze dna dávného moře v Pákistánu.

Záleží samozřejmě i na způsobu „sklizně“. Nejcennější proto je tzv. Fleur de Sel (květ soli), kterou ručně sbírají ze skalisek na severovýchodním pobřeží Francie či na útesech v Portugalsku.