Foto: Isifa
Asi si řeknete, že bych se měla všem zrcadlům vyhýbat jako čert kříži. Jenže ona mě k sobě přímo lákají.
Jakmile ho někde zahlédnu (nebo třeba jen jdu okolo výkladní skříně), neodolám a podívám se na sebe. A co vidím?
Za to jak se vidíme, zrcadlo nemůže
PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12
- Docela by mě zajímalo, kolik lidí je se svým vzhledem bezvýhradně spokojeno. Moc jich asi nebude, navíc někteří by se možná líbili jen sami sobě. Za náš sebeobraz však rozhodně nemůžou zrcadla, nýbrž pouze a jen naše hlava; přesněji naše myšlení.
- Rádoby účinné laické postupy stejně jako snaha okolí naše trápení bagatelizovat můžou víc ublížit než pomoci. Komu by nevadilo, pokud se někdo tváří, že „ví“ mnohem lépe než my, jak se máme cítit. Že nám vlastně nic nechybí, jsme přece zdraví, máme dobré zaměstnání a exekutoři si u nás také dveře nepodávají. I útěšné řeči snažící se učinit z našich údajně subjektivních nedostatků „objektivní přednosti“ většinou vnímáme jako nejapnou provokaci.
- Máte pocit, že si kvůli svému vzhledu nikoho nenajdete? A přitom byste si to tolik přály? Pak buďte rády, pokud se vám to zatím nebude dařit! Dokud totiž budete do vztahu vnášet své nejistoty a pochyby, tak vám hrozí, že do něj přinášíte i zničující munici v podobě výbuchů žárlivosti, pláče či depresí. Stálý pocit ohrožení je velký strašák!
- Nejspíš zklamu mnoho žen, která prožívá podobné trauma jako Adéla, ale následující tvrzení musím zdůraznit: hlavní cesta ke změně nevede přes ordinace plastických chirurgů! Mnohem efektivnější je spolupráce s někým, kdo se vyzná ve složitých zákoutích lidské duše. Plastikové samozřejmě také můžou přijít, ale až ve druhém plánu. Začít se musí s hlavou!