Milé Kafe.cz

chtěla bych se svěřit a možná získat podporu a radu. Jak bych začala? Před časem jsem viděla jeden díl nějakého amerického seriálu. Vyprávěl o ženě, která zabila manžela. Později se ukázalo, že ji manžel nikdy neuhodil, ale že jí nadával a jednal s ní jako s hadrem a stejně tak i její děti. Jednou to nevydržela a zabila ho. Obhajoba byla, že ji týral. Po shlédnutí jsem zůstala jako opařená. Něco podobného se děje i mně (ne, že jsem zabila muže, ale on mi jen nadává a ponižuje mě). Jsem snad také týraná?

Jednou to nevydržela a zabila ho. Obhajoba byla, že ji týral. Po shlédnutí jsem zůstala jako opařená.

Nevím, myslím, že to tak není. Vždyť mě nikdy neuhodil, tohle byl seriál. Určitě nějaká hollywoodská licence. Ale i kdyby to tak nebylo, jsem velmi nešťastná. Ale vím, že bez mého muže bych nebyla nic. Jen si asi neumím vážit toho, co mám a na všem hledám jen hnidy. To alespoň tvrdí manžel.

Dlouho jsem o tom přemýšlela, ale nevěděla jsem, na koho se obrátit, pak mě napadlo využít anonymity internetu a zkusit to na vašich stránkách. Názory vašeho odborníka i ostatních čtu pravidelně a připadají mi rozumné. Možná můj dopis neotisknete, možná se mi budete smát, ale to je jedno, já se nepodepíšu pravým jménem, a když neodpovíte, tak taky budu vědět, že jsem zase jen zbytečně sýčkovala a hledala neexistující problémy.

S manželem jsme spolu šest let. Mně je šestadvacet, on je o dvanáct let starší. Poznali jsme se, když mi bylo osmnáct. Imponovalo mi, že má dobré postavení, je úspěšný, bohatý, ví si vždy rady, ví co dělat, kam jít. Kupoval mi věci a radil jak se oblékat, chovat, jak správně jíst. Nikdy mi nevadilo, že je dominantní, můj otec byl také a snad proto jsem hledala muže, který mi poradí a povede mě.

S manželem jsme spolu šest let. Mně je šestadvacet, on je o dvanáct let starší...

A manžel takový je. Podezírám ho, že si mě vyhlédl kvůli vzhledu. Dnes už to není ono, ale bývala jsem opravdu krásná. Měla jsem štěstí, že si mě vybral, střední školu jsem jen tak tak dokončila a na vysokou jsem neměla. Pracovala jsme na poště, kde mě to nebavilo a ani mi to moc nešlo. Proto jsem byla ráda, když mi po roce našeho manželství navrhl, abych zůstala doma. Peníze jsem stejně skoro žádné nevydělala. Mohla jsem se plně věnovat našemu novému domu a samozřejmě manželovi.

Podezírám ho, že si mě vyhlédl kvůli vzhledu. Dnes už to není ono, ale bývala jsem opravdu krásná.

S úklidem je spousta práce a mě všechno moc dlouho trvá, pak musím mít připravenou večeři, když přijde domů. Každý den zavolá, v kolik má být na stole. (Já vím, píšu, že musím, ale dělám to ráda). Ráno mi vždy řekne, co mám připravit. Často vařím italská, řecká a francouzská jídla. Tedy vařím, pokouším se, bohužel mi to moc nejde. Někdy se to nedá jíst, tedy asi nevím, jak to má chutnat, manžel někdy říká, že to mám vyhodit.

Taky se musím o sebe starat, abych ho mohla reprezentovat. Cvičím denně dvě hodiny, ale stejně už nejsem tak hezká. Někdy se bojím, že mě opustí kvůli nějaké krásné a chytré ženě, které potkává v práci. Těm já se nemůžu rovnat.

Někdy je mi líto, že jsem pro svého muže jen zdrojem zklamání, jak on říká. Možná to je důvod, proč jsem tak smutná. Že nikdy nedokážu nic tak dobře, aby mě mohl pochválit. A pak ta moje nešťastná povaha, že se neumím radovat. Alespoň si snažím nestěžovat. Ani kamarádkám. Ale i holky říkaly, že je divné, jak se ke mně chová, že to nesmí. To mě trochu povzbudilo, abych vám napsala.

Někdy je mi líto, že jsem pro svého muže jen zdrojem zklamání, jak on říká.

Možná bych měla jít k psychiatrovi, aby mi napsal nějaká antidepresiva. Pak mi možná půjdou věci lépe. Co myslíte? No asi jsem napsala všechno, už vás nebudu okrádat o čas, stejně to asi není zajímavý příběh.

Přeji vám všem hezký den Dorotka