Moje první těhotenství proběhlo úplně bez problémů. Vašík vážil téměř čtyři kila a od prvního nadechnutí se měl čile k světu. Byly mu necelé dva roky a my se s manželem rozhodli, že si pořídíme druhého potomka.
Druhá šance? Ano!
Psycholog PhDr. Petr Šmolka k případu říká:
- Některé věci se odpouštějí velice těžko. Nechci dělat manželovi advokáta, skutečně svou ženu opustil ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebovala. Můžu se pokusit popsat, jak lze všemu také porozumět. Zda ho však Agnes vezme na milost, bude jen a jen na ní.
- S muži to bývá nejtěžší v situacích, kdy cítí, že nemají dění pod kontrolou. Často pak začnou zmatkovat, někdy se uchylují k nesmyslným akcím a trucují v naivní víře, že něco změní. V podtextu je strach z něčeho, co by nemuseli zvládnout. Narození smyslově nebo tělesně postiženého dítěte mezi takové situace nepochybně patří. Spousta žen je pak konfrontována s dvojí zátěží. Nejen s problémy dítěte, ale zároveň s tím, že je partner neunesl a odešel.
- Dnes ale muž odložil sebezničující hrdost, omluvil se a rád by se vrátil. Do manželství, jež zřejmě před touto smutnou etapou bylo harmonické (jinak by přece nechtěli druhé dítě!). Od Agnes se teď chce, aby se rozhodla, jestli mu dá ještě jednu šanci a zda ji dá i svým klukům, nebo si raději ponese své zranění dál, když zvolí nelehkou „kariéru“ osamělé matky dvou synů.
- Hrdost nebývá v podobných situacích zrovna nejlepší rádce. Zároveň ale asi nejde dělat, jako že se nic nestalo. Stojí proto za to zvážit jakousi zkušební dobu. Třeba by muže nemusela brát hned nazpět, ale souhlasit s tím, že by jí mohl začít chodit s kluky pomáhat.