Je po mozkové mrtvici a bez cizí pomoci se neobejde. Když se jí to stalo, modlila jsem se, aby se uzdravila. Přiznávám, že mi nešlo o ni - bála jsem se, že pokud se z toho nedostane, manžel mě bude nutit, abychom si ji vzali domů a já se o ni starala. A to se bohužel přihodilo.

Chápu svého muže, že nechce matku odložit jako kus starého nábytku. Měli k sobě vždycky blízko, byl to její miláček, benjamínek, ze všech čtyř dětí ho měla nejradši. Navrhl mi, abych přestala chodit do práce. Za péči o tchyni budu přece dostávat státní příspěvek a zbytek mi dorovná ze svého platu, abych na tom finančně netratila.

Sourozenci by to nezvládli

„Mně nejde o peníze,“ namítala jsem. „Mám svou práci ráda a stálo mě hodně úsilí, než jsem se na svůj post dostala. Teď mám všechno hodit za hlavu? Vždyť si můžeme najmout pečovatelku. Jste čtyři sourozenci, takže se na ni můžete složit. A vůbec, proč se o matku nepostarají tvé sestry? Bydlí na venkově, mají lepší podmínky než my.“

O tom ale manžel nechce ani slyšet. „To přece nejde, jedna je rozvedená a má dvě děti na studiích, druhá má potíže s klouby. A nejstarší bratr se neumí postarat ani o sebe.“ Musím uznat, že má pravdu. Jeho sourozenci by péči o matku nezvládli.

Placená profesionální pečovatelka by bylo dobré řešení, ale všechny mé argumenty manžel smete ze stolu. Nedávala by matku na terasu. Neměla by trpělivost ji krmit. Nepřebalovala by ji. Necvičila by s ní. Nesnažila by se povzbudit její duševní činnost.

Představa, že bych měla na krku tchyni, která mi v mládí dělala ze života peklo, a ani ke stáru se její vztah ke mně moc nezměnil, mě úplně zdeptala. Už jsem to nevydržela a vychrlila na manžela:

Nedokážu to

„Copak to nechápeš? Jak se mám o ni s láskou starat, když mě pořád jen trápila? Stále mi něco vyčítala, nic jí nebylo po chuti! Nikdy mě neměla ráda, to dobře víš, a já ji taky ne! Ty už se nepamatuješ, proč jsme se odstěhovali z té její načinčané vilky do jedna plus jedna v paneláku? Nedokážu si poručit, co mám cítit!“

Manžel mě obvinil, že jsem sobec. A taky mi vyčetl, že nejspíš nemám ráda ani jeho, když mu nedokážu vyhovět a obětovat se pro jeho milovanou maminku. Byla z toho hádka, jak jinak. Pro změnu jsem ze sobectví obvinila já jeho: odmítá respektovat můj názor, ignoruje mé city a chce prosadit svou i za cenu rozpadu našeho manželství.

Co zbývá?

Protože já se o tchyni opravdu starat nemůžu. O milovaného člověka bych to snad dokázala, ačkoli ani to by nebylo snadné, ale o tuhle, s prominutím, ježibabu?

Dodnes nemůžu zapomenout, jak jsem ležela se zápalem plic a ona mi neuvařila ani čaj. Když jsem se v horečce plazila do koupelny a narazila na ni v hale, strčila do mě loktem, div jsem neupadla, a procedila skrz zuby: „Chcípni, potvoro. Jaroušek si zaslouží lepší ženu.“ Nikdy jsem to manželovi neřekla, stejně by mi neuvěřil.

Asi ho trochu vydírám, když mu hrozím rozvodem, ale jiné řešení nevidím. „Pokud se rozvedeme, stejně si budeš muset najít pečovatelku nebo dát matku do léčebny,“ říkám. Rozvést se doopravdy nechci, mám muže ráda a doufám, že i on mě, tak snad přistoupí na jiné řešení než si nasadit domů matku a zničit nám život.

Ladislava

Předejděte vyhoření, odvraťte zákopovou válku

PhDr. Petr Šmolka, psycholog

  • Pokud jsme si pro jistotu nevzali sirotka, pak je možná jen otázkou času, kdy i my budeme čelit podobné zátěži, s jakou se teď potýká Ladislava. Její situace může být paradoxně snazší než naše. Ne každý má totiž to štěstí, že by se k němu manželova matka či otec chovali tak neomaleně. Někdejší konflikty tak můžou navenek legitimizovat Laďčin odmítavý postoj. Každý přece musí pochopit, že se o tu „babiznu“ nebude starat!
  • Dovolte mi, abych se pokusil o jisté zobecnění. Jsem si přitom dobře vědom, jakou nevoli můžu vyvolat. Omluvou mi budiž snad jen fakt, že jsem už ve věku, kdy záhy budu spíš příjemcem než poskytovatelem takové péče. Zásadní podmínkou pro přijetí role pečujícího musí být naše svobodné rozhodnutí. I pak bychom měli pečlivě zvážit, co je a co není v našich silách. Syndrom vyhoření totiž není jen nějaký umělý konstrukt poťouchlých psychologů, nýbrž opakovaná zkušenost těch, kdo si vzali až příliš veliké sousto.
  • Projevuje se pocitem permanentní vyčerpanosti, navíc se pojí s pocitem zloby vůči tomu, o koho jsme se rozhodli pečovat. Pokud rozhodnutí nebylo tak zcela svobodné, bývají naše nelibé pocity ještě silnější. Buď je ventilujeme přímo vůči viníkovi (tomu, o koho pečujeme) a pak mu přinejmenším podvědomě ubližujeme, nebo se je snažíme mít pod kontrolou a ony si najdou náhradní cíl. Ať už v okolí, například v manželovi, nebo v nás samých. Tak vzniká spousta psychosomatických potíží, věrných souputníků vyhoření.
  • I téměř totální ekonomický analfabet dnes ví, jak důležité je rozložení finančních rizik a jak pošetilé je investovat všechny prostředky do jednoho produktu. Zásada pomyslné optimální diverzifikace by měla platit i v tom, s čím se teď tak pracně pere Ladislava a její manžel. Docela by mě zajímalo, jak by se jejich příběh odvíjel, pokud by dala zřetelně najevo, na čem je a na čem není ochotna se podílet. Nejhorší variantou je zákopová válka, tedy přesně to, k čemu mají dnes oni dva úspěšně nakročeno!