Angličanka, jež chce prozatím zůstat v anonymitě, narazila na poměrně choulostivý, leč nemalý problém: pohlavní buňky, které muž uloží do spermabanky, se mohou stát časovanou bombou pro mnohé rodiny. Nikdo si totiž podle ní nemůže být jistý, kolik dětí z jednoho vzorku může běhat po světě. Otvírá také debatu, nakolik má být takové dárcovství pouze na rozhodnutí mužů, když nejsou svobodní.

„Dostala jsem se do nepříjemné situace,“ líčí žena v dopise. „Ten můj daroval sperma před lety, ale svěřil se mi s tím až nedávno! Nikdy by mě nenapadlo, že se s něčím takovým můžu setkat. Jsou to podobné pocity, jako by mi byl nevěrný a měl další potomky. Kontaktovala jsem kliniku, které sperma poskytl, aby mi potvrdili, jestli už bylo někdy použito. Toto mi ale sdělit nesměli. A teď se bojím. Co když nás jednou vyhledají jeho děti a budou si nárokovat náš majetek?!“

Žena se domnívá, že proces pro darování spermatu by měl zahrnovat také souhlas manželky.

Právo na biologického otce

Její úzkosti se nám mohou zdát přehnané, jenže setkání s případnými potomky manžela v budoucnu opravdu není vyloučené! Ve Velké Británii totiž od roku 2005 platí zákon, podle kterého děti narozené prostřednictvím darovaného spermatu mají po dosažení plnoletosti právo vyhledat svého biologického otce.

Dr. Gulam Bahadur z Homerton University Hospital v Londýně dává rozhořčené ženě za pravdu v tom, že je třeba se otázkou zabývat. „Muži sice mají možnost vzít rozhodnutí o použití jejich spermií, které jsou uložené ve spermabance, zpět, ale manželky do toho mluvit nemohou,“ říká.

Debaty ohledně nakládání se zmraženými spermiemi se na britských ostrovech vedou roky. Snad nejvíce se o ně zasadila Diane Bloodová, vdova, jež si na manželovo sperma dělala nároky jako na společný majetek. Roky se soudila o to, aby mohla zmrazený vzorek po mužově smrti použít k oplození, i když k tomu neměla jeho souhlas.

Vycházela z toho, že manželský slib lze přeložit v duchu: „Vše, co jsem, je tvoje.“ Pohlavní buňky byly muži odebrány v polovině 90. let, když umíral na meningitidu. Dianě Bloodové šlo také o to, aby děti počaté touto cestou měly v rodném listě zapsané jméno otce. Nakonec vyhrála a vychovává dva syny. Mimochodem, nyní je v kontaktu s protestující ženou.

Anonymita se omezuje. Také u nás?

V Austrálii mají děti počaté uměle od dárce -alespoň ty počaté po roce 1988 - právo znát svého biologického otce. Nyní tamní zákonodárci zvažují, zda nezměnit pravidla i pro dárce, kteří své pohlavní buňky do spermabank vložili před rokem 1988, kdy jim tamní legislativa zaručovala naprostou anonymitu.

Skutečnost, že některé státy stále častěji v dárcovství spermatu upřednostňují možnost dohledání dárce, je podepřena minimálně dvěma argumenty. Za prvé každý plnoletý člověk má právo znát pravdu a především svůj biologický původ. Za druhé anonymní dárcovství představuje riziko kvůli případným genetickým chorobám. Pokud se biologický otec dohledá, je možná účinnější léčba.

V České republice zatím platí oboustranný princip anonymity. Hlavním důvodem je ochrana dítěte. Každý ejakulát má číselný kód a je v absolutním utajení. Také u nás se ale aktuálně vede debata o tom, zda anonymitu nezrušit. Tři poslanci přišli letos na jaře s revolučním návrhem, aby rodiče byli povinni dětem v plnoletosti prozradit, kdo je jejich biologický otec nebo matka. Zdůvodňují to tím, že chtějí zabránit incestu.

Novela, která vystrašila jak anonymní dárce spermatu a dárkyně vajíček, tak neplodné páry, se ve sněmovně bude projednávat na podzim.

Lékaři z klinik asistované reprodukce případnou změnu nevítají a poukazují na to, že v České republice je v tuto chvíli zhruba 250 dětí ze zkumavky nad 18 let. Pravděpodobnost, že by se spolu setkaly a měly potomky, je tak prý mizivá. Navíc v zemích, kde byla anonymita narušena, výrazně poklesl počet dárců!