Koukám maminkám do kočárků a nad každým miminem se rozplývám něhou. Do očí se mi hrnou slzy. Místo módních hadříků pro sebe si v obchodech prohlížím dětské oblečení. Jak já bych činčala svou holčičku! A kloučkovi bych koupila miminkovské lacláčové džínečky s autíčkem…

Mívám sny, že jsem těhotná. Probouzím se a osahávám si břicho. Je ploché, pěkně vytrénované z fitka. Tancuju, cvičím, sportuju a mám figuru jako modelka. Ale já chci mít břicho, i ty strije bych brala, chci mít nalitá prsa a přibrat 10 nebo i víc kilo!

Takto blázním už přes rok a nabírá to na intenzitě. Pomalu nemyslím na nic jiného. Týrám se prohlížením obrázků miminek a batolat na Googlu. Tahle holčička je mi podobná - a tady ten malý jako by z oka vypadl mému muži!

Synovci jako antikoncepce

A právě milovaný manžel je největší překážka splnění mého snu. Žádné děti totiž nechce, nechtěl a chtít nebude – a na svém rozhodnutí prý nehodlá nic měnit. „Když jsme se brali, tak jsi žádné děti nechtěla,“ řekl mi nedávno, když jsem zase začala o miminu. „Vždyť jsi je dokonce nesnášela! Před malými synovci jsi prchala a prohlašovala je za nejlepší antikoncepci. A teď vyrukuješ s potomkem.“

Jenže to bylo před 10 lety! Tehdy jsem o dítě opravdu nestála. Končila jsem studia na vysoké škole, připravovala si cestu ke kariéře a pak na ni zdárně nastoupila. Plánovali jsme cestování po světě a to se nám podařilo. Byli jsme mladí, spokojení, úspěšní. Vymetali jsme různé rauty a párty stýkali se s úspěšnými lidmi a navazovali významné známosti.

Vybudovali jsme si kariéru a společenské postavení. Postavili si dům a zařídili zahradu samozřejmě podle architekta – přece se nebudeme my dva úspěšní manažeři hrabat sami v hlíně. Zkrátka jsme si mysleli, že toto je ten pravý, krásný a plnohodnotný život.

Můj manžel je o tom přesvědčen pořád. Já ale ne. Dům je velký, krásný, ovšem je v něm pusto. Žádný dětský pokojíček, nýbrž něco jako kinosál se všemi možnými technickými vymoženostmi. Dvě velké pracovny. Obrovský obývák s francouzským oknem a výhledem na zahradu. Nejsou na ní však prolézačky ani houpačka. Občas, když se dívám, jak se větve javoru kývají ve větru, vidím pod nimi běhat naše děti.

Opustil by mě?

Přemýšlím o tom, že přestanu brát antikoncepci a manželovi nic neřeknu. Stává se přece, že někdy selže… Kdybych otěhotněla, určitě by mě nenutil jít na potrat, neopustil by mě. I když - nejsem si tím jistá. Jednou jsem mu něco takového naznačila a jemu vstaly vlasy hrůzou na hlavě. Možná žertem, možná vážně prohodil, že pokud je ženská antikoncepce nespolehlivá, nechá si udělat vasektomii. To je prý ta nejlepší antikoncepce na světě, takže: nikdy žádné dítě.

Moc času mi nezbývá a budu se muset rozhodnout. Ušít na muže boudu je sice podraz, ale za daných okolností mi to připadá jako nejlepší řešení. Chci dítě s ním, nechci se rozvádět a hledat si jiného partnera. Měla bych to udělat co nejdřív, než na tu vasektomii opravdu půjde.

Nechci zestárnout v luxusním domě se zahradou, kde se bude v koutech prohánět jen vítr a místo dětského pláče kvílet meluzína a s ní i já. Manžel mi říká, že bych měla jít k psychiatrovi, psychoanalytikovi, na regresní terapii a nevímkam ještě, protože moje touha po dítěti prý není normální. Jenže já to dítě chci. Tak co mám dělat?

Melánie

Dobré řešení neexistuje

K problému Melánie se vyjádřil psycholog PhDr. Petr Šmolka

  • Dvojice z příběhu asi bohužel společné řešení nenalezne. Navíc opravdu tlačí čas. Pokud se má něco stát, pak to musí být brzy. A popud ke změně bude muset vzejít od Melánie - vždyť její muž je s daným stavem spokojený.
  • Nadále nemá význam pokoušet se manžela přesvědčovat. Jeho problém totiž není rozumový, nýbrž emoční. Opatrná by měla být Melánie i s případnými ultimáty, protože má zjevně ke svému muži silnou vazbu. Pokud by se přece jen rozhodla manželství ukončit, má nejvyšší čas. V jejím věku totiž není vůbec snadné nalézt někoho nového a poznat ho natolik, aby s ním ještě stihla mít děti.
  • Možná že by se manžel přece jen rozvodu zalekl a raději by byl svolný mít dítě. Nelze na to ale spoléhat. Také by nakonec mohla zůstat s dítětem sama, což ještě ve větší míře platí i pro ono zvažované „selhání antikoncepce“. To je volba pro ženu, která je připravena na roli osamělé matky. Jde ale pořád o lepší alternativu než pořizovat si dítě s „náhodným kolemjdoucím“.
  • Možná nejhorší ze všech scénářů by byla snaha manželovi vyhovět a rezignovat! Nebyla by totiž ani první ani poslední, kterou muž po letech opustil a pořídil si dítě s jinou!