„Ležela na posteli, chroptěla, třásla se a pak utichla. Sledovala přitom, zda jsme my děti náležitě otřeseny – zda ji máme rády!
Pokud jsme kvílely přesvědčivě, zase se vztyčila, stiskla nás do mohutné uslzené náruče a uvařila něco dobrého.“
Je něco takového normální? „Není,“ odpovídá profesor, který vzhledem k osobnímu rázu kauzy nechce uvést jméno. Ublížilo vám to nějak?
„Nevím, rozhodně si nejsem ničeho vědom.“ Jak by dnes vaše babička dopadla? „Tipuju to tak na pět let natvrdo za týrání svěřené osoby…“
Nám se takový život líbil
Není snad jemnějšího přediva vztahů než ty mezi rodiči a dětmi. Proto vzbudila všeobecný podiv razance, s níž se do obzvlášť podivného případu minulý týden pustili státní úředníci.
Určitě víte, oč se jedná: dva kluci narození doma a vyrůstající bez vymožeností nové doby, jako jsou rodný list, očkování či televizor.
Matka je s nimi stále zavřená v bytě, kde otec provozuje své brašnářské řemeslo – ještě před sto lety by to byl ideál rodiny.
Nyní však znalci tvrdí, že hošíkům (2 a 3 roky) chyběl kontakt s okolním světem, vitamin D od slunce, pořádná výživa, rvačky na pískovišti apod. Rodiče, kteří zjevně s dnešní společností nechtějí mít moc společného, se brání rozpačitě:
„Žili jsme tak, jak jsme žili, a přišlo nám to pěkné.“ Venku je svět zlý, doma je bezpečí. Děti by prý ale určitě ve velkém bytě na pražských Vinohradech nebyly věčně.
(Nedá mi to nevzpomenout na skupinu matek z Čerčan, které se bojí poslat své děti do školy – plné zla, šikany, sprostoty, zlodějny a bolesti. I jim je ovšem jasné, že člověk musí žít mezi lidmi a jinak než stýkáním se s nimi se to nemůže naučit. Ať je to prý ale aspoň co nejpozději!)
Stačila by pokuta a školení
Rodina K. je určitě divná. Zda a jak moc je i zločinná, těžko říct. Výpovědi svědků a názory znalců se často diametrálně rozcházejí: třeba pokud jde o přítomnost hraček v bytě.