Milé Kafe.cz

Celý život jsem byla přesvědčená, že za nudu ve vztahu si můžou dotyční sami. Že aktivní lidé, kteří se snaží a neustále pro sebe něco dělají, do stereotypů upadnout nemůžou. Bohužel, teď ve zralém věku osmatřiceti let, po deseti letech manželství musím svůj názor opravit. Stereotypy jsou nevyhnutelnou součástí každého života, v mnohém pomáhají, ale musíme zabránit, aby prostoupily každou skulinu našeho soužití. Tak jako se to stalo mně a mému muži.

Lenost nikdy nepatřila k našim životům. Chodili jsme spolu s Ondrou čtyři roky, než jsme se vzali. Projezdili jsme skoro celý svět a v dobách, kdy jsme šetřili na cesty, jsme cestovali po vlastech českých, zlézali hory, navštěvovali festivaly, sjížděli řeky. Zkrátka žili jsme podle hesla „Žijeme jen jednou a to krátce“. Nudu jsme nepoznali. Stejně dobře jsme si rozuměli i po sexuální stránce, nic lidského nám nebylo cizí.

Lenost nikdy nepatřila k našim životům. Chodili jsme spolu s Ondrou čtyři roky, než jsme se vzali.

Po svatbě jsme se usadili, vybudovali domov, pořídili si dvě děti. Jedno po druhém. Díky tomu opět bylo pořád co dělat. Jenže dětem je devět a sedm, sice dají pořád zabrat, ale přeci jen maminku nepotřebují čtyřiadvacet hodin denně. A já se začala pomalu probouzet a ptám se, kam jsme se za cenu kompromisů a pohodlí dostali?

Stereotypy jako by převzaly vládu nad většinou našeho života. Každý den i týden probíhá stejně. Já jdu v pátek s kamarádkama, manžel v sobotu a pivo, v neděli návštěvy u rodičů, na střídačku. Děti, úkoly, úklid, zahrada. Dovolená 14 dní v červenci, v lednu týden na horách. Tři roky po sobě ubíhají jako deja vu.

Milujeme se 3x týdně a v podstatě na ten jeden samý způsob. Už mě to ani nebaví. Nemůžu říct, že by se mi sex hnusil, to v žádném případě, ale že by se mi svíral žaludek vzrušením nad představou, jaké to bude tentokrát, to ne. Vím, jaké to bude, stejné jako minule a předminule.

Milujeme se 3x týdně a v podstatě na ten jeden samý způsob. Už mě to ani nebaví.

Když jsem zapátrala v chytrých knihách, psali tam něco o sexuálních hrách. Tak jsem to vyzkoušela, koupila jsem si sexy prádélko ála zdravotní sestřička a večer vkráčela do ložnice stylem „Jak pak se má pacient?“. Bohužel Ondra měl nějaké starosti v práci, o kterých se mi zapomněl svěřit a jak byl rozčilen, tak vůbec nereagoval a mně bylo nesmírně trapně. Pak se mi sice omlouval, ale já od té chvíle nemám odvahu zkusit to znovu. A jeho to ani nenapadne.

Už jsem se málem dopustila nevěry. Hezký večer s kolegy skončil na pokoji jednoho z nich, ale když mělo dojít na věc, něco se ve mně zlomilo a utekla jsem. Když jsem pak přemýšlela, co se to se mnou stalo, došlo mi, že jsem prostě chtěla nějaké vzrušení, sex na jiný způsob nebo možná jen vytrhnout z toho každodenního kolotoče.

Už jsem se málem dopustila nevěry.

Připadám ji jako křeček v bubínku. Co když příště ta nevěra nebude skoro? A co Ondra, co když on taky? Dopadne to nakonec rozchodem, kvůli tomu, že jsme nebyli schopni nastratovat náš vztah.

Nevím jak z toho ven. Možná je to otázka pro manželskou poradu. Ale říkala jsem si, že v takové situaci je hodně párů a že se s podobným problémem určitě někteří dokázali vyrovnat.

Díky za váš zájem Jitka