Dvakrát za měsíc jsme se tajně scházeli ve vypůjčeném bytě. Psali jsme si dopisy, které jsme spěšně lovili z dopisních schránek dřív, než by padly do nepovolaných rukou.

Utíkala jsem z práce celá uřícená, abych se psaníčka zmocnila první a s tlukoucím srdcem a rozechvělýma rukama pak trhala obálku od svého milovaného.

Jako z románu

Zamkla jsem se v koupelně, aby mě nikdo nepřistihl, jak hltám slova plné vášně a zapovězené lásky.

Nezbývá než přijmout realitu!

Odpovídá PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Mirko, díky za váš příběh, je to poučné „varování pro podobně postižené“! V různých podobách ho v poradně slýchávám téměř denně…
  • Vraťme se na počátek, do doby, kdy Mirce vztah s Ivanem pomáhal „vydržet“ v manželství. Její muž zřejmě nic netušil. Dokonce se mohl domnívat, že je spokojená a že vše funguje, jak má. Přispěla tedy k tomu, že se jejich vztah v dané (pro ni neuspokojivé) podobě zakonzervoval. Nebýt Ivana možná by z něj odešla dřív. Možná by se ale snažila v manželství něco změnit. Děti byly malé a nějaká naděje na zlepšení tehdy třeba ještě byla. Jí však chyběla motivace, manželovi zase informace. Opravdu si nemusel uvědomovat hloubku ženiny nespokojenosti.
  • Hlavní zlotřilost dlouhodobých mileneckých vztahů spočívá ještě v něčem jiném. Narazíme na ni zpravidla až ve chvíli, kdy se dosavadní „ambulantní setkávání“ změní v běžné soužití. Není to pouze přílišnou idealizací. Po tolika letech se už známe natolik, že nás těžko může překvapit nějaká partnerova „skrytá vada“.
  • Obrazně řečeno – herci zůstanou stejní. To, co se změní, jsou kulisy. A my náhle zjišťujeme, že v nich už nejsme s to „hrát“ role, které dobře známe: natěšených a na sebe vyladěných milenců. Umíte si představit dvojici, která si musí každé setkání pracně zasloužit a pak ho celé stráví tak, že jeden třeba čte a druhý řeší pracovní resty, nebo jeden kouká na fotbal a druhý plete bačkůrky pro vnuka? Jistě ne.
  • Milenci se přece scházejí proto, aby byli spolu: povídají si, milují se, někam si vyrazí, téměř všechen čas tráví ve vzájemné součinnosti. A pak se sestěhují a týdně jsou spolu zhruba 60 hodin bdělého stavu. Rozumově je jim jasné, že musejí řešit také běžnou realitu, případně si od sebe chvíli odpočinout. Vědí, že to tak musí být, šťastní však z toho nejsou. Možná si na tu životní prózu zvyknou, možná nikoli a jejich vztah zkolabuje. Mirka to už dnes ví také!