Liturgický význam

Původní svátek církev slavila 6. ledna jako svátek Zjevení Páně neboli den křtu Ježíše. Od starokřesťanských dob byly náplní tohoto svátků tři významné události: zjevení Krista, Ježíšův křest v Jordánu a proměnění vody ve víno v Káně Galilejské.

Ke spojení se svátkem Tří králů došlo až později, avšak v obou případech jde o totéž – Bůh se zjevuje jako člověk, dokonce jako právě narozené dítě. Svátek byl důležitý zejména z liturgického hlediska, neboť uzavíral vánoční období a s ním oslavu narození Krista a zahajoval přípravu na nejdůležitější svátek křesťanů – Velikonoce. Hluboký smysl svátku zjevení Páně přibližují také obrazy gotických malířů.

Kdo byli tři králové?

Legenda tří králů se zrodila ve středověku s návazností na evangelium sv. Matouše. Evangelium popisuje příchod mudrců v den narození Ježíše v Betlémě. Mudrcové přišli z východu, aby se poklonili dítěti a přinesli mu dary. Narození velkého krále mudrcové neomylně vyčetli z pohybu a postavení hvězd, cestu jim ukázala nejjasnější hvězda.

V evangeliu však počet mudrců (mágů) uveden není, stejně tak jako jejich jména. Jejich počet, dle představ křesťanů, kolísal mezi dvěma a dvanácti. Nakonec se ustálil na třech, jednak proto, že trojka byla magické číslo a taky Matouš jmenuje tři dary – zlato, myrhu a kadidlo.

V roce 1194 byly převezeny z Milána do chrámu v Kolíně nad Rýnem ostatky tří králů, čímž se jejich kult významně posílil. Kolínská katedrála se díky uloženým ostatkům stala oblíbeným poutním místem. Pro středověké křesťany byly skutečné či domnělé části těl svatých velmi důležité, uchovávali je v relikviářích – schránkách. Čím více takových schránek vlastnil chrám nebo klášter, tím byl významnější.

K + M + B

V době, kdy byly ostatky mudrců převezeny do chrámu a jejich kult se utvrdil, došlo také k jejich definitivní podobě. Z mudrců se stali králové a jejich jména Caspar (Kašpar), Melichar a Baltazar se poprvé objevila v 8. století a ve století dvanáctém se všeobecně rozšířila.

Jejich počáteční jména C + M + B – v našich končinách K + M + B – se po celá staletí psala spolu s příslušným rokem svěcenou křídou na dveře. Tento význam počátečních písmen je sice starobylý, nicméně se jedná o pozdní výmysl. Tři litery jsou zkratkou požehnání „Christus mansionem benedicat“, které znamená „Kriste požehnej tomuto domu“ – Pán (řecky Kyrios) či Kristus (Christos) obydlí (latinsky mansionem) ať žehná (benedicet). Trojí znamení kříže je na dveřích domu jako pečeť – jsou-li dveře zapečetěny, nemohou dovnitř proniknout mocnosti zla. A není pouze symbolické, že se toto žehnání domů provádí na počátku roku.

Tříkrálové zvyky a obyčeje

Z tříkrálových zvyků se na tento svátek hrávaly divadelní hry o narození Krista a příchodů tří králů. Počátky těchto divadelních her lze datovat k 6. století ve Španělsku, odkud se šířily do dalších evropských zemí. Největší zásluhu na jejich rozšíření a zlidovění měli jezuité, kteří se snažili obnovit liturgický význam svátku.

Tříkrálová koleda má rovněž dlouhou tradici. Původně ji vykonávala kantor se svými žáky, později kněz s ministranty. Přišli do domu, modlili se a zpívali koledu, vykuřovali kadidlem a kropili svěcenou vodou, kterou den předem spolu s křídou kněz posvětil. Tato obchůzka měla slavnostní charakter a jejím smyslem bylo požehnat všem navštíveným domu a uchránit jejich obyvatelé před neštěstím a nemocemi. Koledy měly regionální podoby, lišily se počtem koledníků, jejich kostýmy, zpívanými či recitovanými koledami. Například v oblastech severní Moravy doprovázeli krále pastýři (pastuchové), jinde laufři (sluhové). Na Chodsku chodili jen dva a třetího, dřevěného, nosili jako malou figurku připevněnou na motovidle s klikou s sebou. Když klikou otáčeli, král se klaněl.

Tříkrálové věštění připadalo na Den světel nebo Svatvečer svíček. Den před svátkem Tří králů se věštilo známým litím olova do vody, někde se zapalovaly svíčky a sledovalo se, kam vane jejich kouř – zda do nebe či do pekla, nebo která nejdříve dohoří, a kdo tedy jako první zemře. Jinde se zase věštilo ze sedmi hrnečků a sedmi různých předmětů (např. uhlí, mince, kousek chleba, zásnubní prsten) a podle toho, co si kdo se zavázanýma očima vybral, bylo jasné, co ho nemine. Zamilované páry pouštěly na vodu svíčky v ořechových skořápkách, pokud se k sobě přiblížily, věštilo to svatbu.