Podle vlastních slov si to užívá. „Miluju hlavně rána. Vzbudím se, obléknu se do županu, uvařím si kávu, natáhnu nohy na stůl a třeba tři čtvrtě hodiny jen tak sedím a medituju. Dělám si prostě dobrou náladu,“ vypráví štíhlá blondýnka. I když má v současné době přítele, nebydlí spolu. Navštěvují se.

„Od chlapa ani nevyžaduju, aby se mnou žil v jedné domácnosti. Mám ráda svou nezávislost, už jsem si prostě na singl život zvykla.“

I ona si prošla několika vážnějšími vztahy a ve 20 letech se dokonce vdala. Manželství jí ale vydrželo pouhé čtyři roky. „Vzpomínám, jak moc mě tehdy vytáčely pravidelné návštěvy na řízeček u jeho rodičů. Ty jsem opravdu nesnášela. I když byli manželovi rodiče hodní, vadil mi ten princip. Že jsem musela chodit někam, kam se mi nechtělo.“

Právě fakt, že si může se svým časem nakládat tak, jak sama uzná za vhodné, považuje za největší výhodu samotářského života. Přiznává ale, že občas jí bývalo smutno. „Období depresí, když jsem seděla sama doma, koukala do zdi a litovala se, mám naštěstí už dávno za sebou.“

Ačkoli Zdeňka pochází z malého města poblíž Brna, posledních 14 let bydlí a pracuje v Praze. Na FAMU vystudovala fotografii a pak již v hlavním městě zůstala. „Jsem hodně akční člověk a život ve velkém městě mi vyhovuje. V Brně jsem sice studovala střední školu, ale ať se na mě Brňáci nezlobí, Praha to není,“ říká s tím, že rodiče a přátele na Moravě prý již naučila, aby se na její soukromý život neptali.

Nechci zůstat sama

Lidí s velmi podobným osudem, jaký má ona, je zejména v Praze stále víc. Podle statistik téměř 40 % domácností v hlavním městě obývá pouze jediný člověk (viz tabulka Jednočlenné domácnosti v krajích). I autor tohoto článku může potvrdit, že život vlka samotáře má něco do sebe. Ovšem jedno zásadní úskalí to přináší. Pokud tak člověk funguje delší dobu, zvykne si na své pohodlí a jen velmi těžko pak mění své zažité stereotypy. A některé z nich můžou ve společném životě, byť s milovanou bytostí, pořádně vadit.

„Já jsem třeba zvyklá na pořádek a asi jako každá ženská špatně snáším rozházené věci. Kdyby mi nějaký chlap pohazoval po bytě svoje svršky, určitě by mě to naštvalo. Dneska už bych to ale asi spolkla a nekřičela na něj. To dřív jsem bývala radikálnější a dělala chyby,“ přiznává Zdeňka.

Podle vlastních slov není zrovna ten typ, který by se s opačným pohlavím rychle seznamoval. Možná za to trochu můžou i její předchozí zkušenosti, ale od mužských si drží odstup.

Přesto všechno je ale přesvědčená, že žít ve společné domácnosti by dokázala. „Rozhodně by mi nevadilo partnerovi vařit, prát a žehlit. Domácí práce mě baví. Počítám s tím, že s někým nakonec žít budu.

Rozhodně nechci zůstat na stará kolena sama. Každopádně by to ale byla velká změna a teprve později by se ukázalo, jestli bych ji zvládla,“ směje se Zdeňka. Zvážní až ve chvíli, když přijde řeč na rodinu. „Děti už mít nemůžu. Nějak jsem neodhadla ten správný čas a dnes už je pozdě. Děti ale miluju, takže si to vynahrazuju tím, že je občas hlídám kamarádkám.“