Vážená redakce,
stojím před velkým rozhodnutím a chtěla bych slyšet i nějaký nezávislý názor zvenčí. Snad mi pomůžete vy. Strašně moc toužím po miminku, ale můj přítel o tom nechce ani slyšet. Nevím, zda ho mám přesvědčovat, nebo od něho raději odejít a najít někoho, s kým bych se v této pro mě momentálně nejdůležitější otázce lépe shodla. Nebo se snad na něho neohlížet, přestat jíst antikoncepci a když se to povede, postavit ho před hotovou věc? To je nejčastější rada kamarádek, ale já si nejsem jistá, zda by takový podraz, o nic jiného přece nejde, dokázal skousnout, a zda bych já s tím chtěla žít. I když zoufalé ženy dělají zoufalé věci...
Strašně moc toužím po miminku, ale můj přítel o tom nechce ani slyšet. Nevím, zda ho mám přesvědčovat, nebo od něho raději odejít. |
Ona ani jedna z těch variant není bez chyby. Je mi sedmadvacet, přítelovi o rok víc. Nejsme tedy žádná dvacetiletá třeštidla, jsme dostatečně zabezpečení, myslím, že už i vybouření (vykazujeme všechny znaky – většinu večerů trávíme doma, o víkendech místo na kalby s kamarády jezdíme na výlety do přírody a pořádnou kocovinu zažíváme tak šestkrát do roka – a to počítám dohromady). Vzhledem k tomu, kolik mi je, myslím, že mám nejvyšší čas, abych měla šanci na bezproblémové a zdravé těhotenství (i když člověk neví), nehledě na to, že se to nemusí povést napoprvé. Vrána na rameni mi řve nepřetržitě asi dva roky a poslední dobou natolik nahlas, že nemůžu spát. Když na ulici potkám kočárek a miminkem, stáhne se mi hrdlo a do očí nahrnou slzy, zkrátka jsme na měkko jako vajíčko vařené tři minuty. Začíná to být nesnesitelné a mám pocit, že brzy budu zralá na blázinec.
Jaké jsou argumenty přítele? Prý se na to necítí, je příliš mladý, v poslední době jeho oblíbený argument je „Copak chceš přivést dítě do tohoto hnusného nebezpečného světa na pokraji mravního zániku?“ Můj názor je, že se prostě bojí odpovědnosti, a on je takový, že čeho se bojí, tomu se vyhne, i kdyby měl při tom přijít k úrazu. Nejsem si jistá, zda si vůbec uvědomuje, jak na tom ve skutečnosti jsem a co prožívám. Spíš ne. Nedávno přišel se štěnětem. Doufal, že mě zabaví a já přesunu své mateřské city na tu chundelatou Kouli. Koule je skvělá, miluju ji, ale dítě to není, ani náhražka dítěte. Navíc si naběhl, protože to, jak se o ni stará a rozmazluje ji, ukazuje, že by byl i skvělý otec. Ale nedá si to vymluvit, dítě ne!
Jaké jsou argumenty přítele? Prý se na to necítí, je příliš mladý, v poslední době jeho oblíbený argument je „Copak chceš přivést dítě do tohoto hnusného nebezpečného světa na pokraji mravního zániku?“ |
Mám snad odejít ze skvěle fungujícího vztahu, vrhat se do nejistoty? Co si budeme povídat, v sedmadvaceti už nejsem nejmladší a muži v mé věkové kategorii jsou z větší části „rozebraní“. Všichni víme, že není jednoduché si najít známost, budovat důvěrný a láskyplný vztah – to málokdy vyjde napoprvé, někdy ani napodruhé ne. S tím bych se taky mohla vytouženého prcka dočkat až v pětatřiceti.
Jít do toho sama? Na to nemám, nejsem natolik silná, potřebuji jistotu, mít se o koho opřít, mít zázemí – partnerské i finanční.
Nevíte nějakou fintu, která muže pohne k touze po dětech? Mám čekat, nebo riskovat a hledat si někoho jiného? Jak o tom přemýšlím, říkám si, že snad mají kamarádky pravdu, vysadit prášky a nechat to osudu. Jenže je to nečestné a nesportovní. Já opravdu nevím.
Vaše Aneta.