Vážená redakce,

stojím před velkým rozhodnutím a chtěla bych slyšet i nějaký nezávislý názor zvenčí. Snad mi pomůžete vy. Strašně moc toužím po miminku, ale můj přítel o tom nechce ani slyšet. Nevím, zda ho mám přesvědčovat, nebo od něho raději odejít a najít někoho, s kým bych se v této pro mě momentálně nejdůležitější otázce lépe shodla. Nebo se snad na něho neohlížet, přestat jíst antikoncepci a když se to povede, postavit ho před hotovou věc? To je nejčastější rada kamarádek, ale já si nejsem jistá, zda by takový podraz, o nic jiného přece nejde, dokázal skousnout, a zda bych já s tím chtěla žít. I když zoufalé ženy dělají zoufalé věci...

Strašně moc toužím po miminku, ale můj přítel o tom nechce ani slyšet. Nevím, zda ho mám přesvědčovat, nebo od něho raději odejít.

Ona ani jedna z těch variant není bez chyby. Je mi sedmadvacet, přítelovi o rok víc. Nejsme tedy žádná dvacetiletá třeštidla, jsme dostatečně zabezpečení, myslím, že už i vybouření (vykazujeme všechny znaky – většinu večerů trávíme doma, o víkendech místo na kalby s kamarády jezdíme na výlety do přírody a pořádnou kocovinu zažíváme tak šestkrát do roka – a to počítám dohromady). Vzhledem k tomu, kolik mi je, myslím, že mám nejvyšší čas, abych měla šanci na bezproblémové a zdravé těhotenství (i když člověk neví), nehledě na to, že se to nemusí povést napoprvé. Vrána na rameni mi řve nepřetržitě asi dva roky a poslední dobou natolik nahlas, že nemůžu spát. Když na ulici potkám kočárek a miminkem, stáhne se mi hrdlo a do očí nahrnou slzy, zkrátka jsme na měkko jako vajíčko vařené tři minuty. Začíná to být nesnesitelné a mám pocit, že brzy budu zralá na blázinec.

Jaké jsou argumenty přítele? Prý se na to necítí, je příliš mladý, v poslední době jeho oblíbený argument je „Copak chceš přivést dítě do tohoto hnusného nebezpečného světa na pokraji mravního zániku?“ Můj názor je, že se prostě bojí odpovědnosti, a on je takový, že čeho se bojí, tomu se vyhne, i kdyby měl při tom přijít k úrazu. Nejsem si jistá, zda si vůbec uvědomuje, jak na tom ve skutečnosti jsem a co prožívám. Spíš ne. Nedávno přišel se štěnětem. Doufal, že mě zabaví a já přesunu své mateřské city na tu chundelatou Kouli. Koule je skvělá, miluju ji, ale dítě to není, ani náhražka dítěte. Navíc si naběhl, protože to, jak se o ni stará a rozmazluje ji, ukazuje, že by byl i skvělý otec. Ale nedá si to vymluvit, dítě ne!

Jaké jsou argumenty přítele? Prý se na to necítí, je příliš mladý, v poslední době jeho oblíbený argument je „Copak chceš přivést dítě do tohoto hnusného nebezpečného světa na pokraji mravního zániku?“

Mám snad odejít ze skvěle fungujícího vztahu, vrhat se do nejistoty? Co si budeme povídat, v sedmadvaceti už nejsem nejmladší a muži v mé věkové kategorii jsou z větší části „rozebraní“. Všichni víme, že není jednoduché si najít známost, budovat důvěrný a láskyplný vztah – to málokdy vyjde napoprvé, někdy ani napodruhé ne. S tím bych se taky mohla vytouženého prcka dočkat až v pětatřiceti.

Jít do toho sama? Na to nemám, nejsem natolik silná, potřebuji jistotu, mít se o koho opřít, mít zázemí – partnerské i finanční.

Nevíte nějakou fintu, která muže pohne k touze po dětech? Mám čekat, nebo riskovat a hledat si někoho jiného? Jak o tom přemýšlím, říkám si, že snad mají kamarádky pravdu, vysadit prášky a nechat to osudu. Jenže je to nečestné a nesportovní. Já opravdu nevím.

Vaše Aneta.