Milé čtenářky,

Trápení je možná slabé slovo, jsem už ze svého manžela nešťastná. Pořád se mu na mně něco nelíbí.

chtěla bych se s vámi podělit o své trápení. Trápení je možná slabé slovo, jsem už ze svého manžela nešťastná. Pořád se mu na mně něco nelíbí. Ne co dělám, nebo jak se chovám, ale neustále má uštěpačné poznámky k mému vzhledu. Nemohla bys trochu zhubnout? Co to máš zas na hlavě? Tobě by nepomohl ani nejlepší plastický chirurg, a tak pořád dokola. Nejhorší na tom je, že mé sebevědomí se za poslední roky snížilo pod bod mrazu. Necítím se dobře, bojím se něco říct a už se ani necítím dobře, když jdu mezi lidi. Na ulicích se dívám do výloh a kladu si otázku, zda vypadám tak hrozně, jak mi manžel pořád předhazuje. Někdy mám i pocity úzkosti. To pak běžím k zrcadlu a snažím se upravit, znovu se nalíčím a učešu.

Je mi čtyřicet a ani za mlada bych v neuspěla soutěži krásy oblastního formátu, ale jsem... byla jsem přesvědčená, že to s mým vzhledem není nejhorší. Po dětech jsem trochu přibrala, ale můj BMI index nepřekračuje obezitu. Dbám na sebe, chodím na kosmetiku i k holiči každé dva měsíce a ani můj šatník není nejhorší. Jenže ať dělám co dělám, manžel pro můj vzhled najde vždy jen pohrdání a výsměch. A on zrovna nemá co říkat, sám je průměrný chlap průměrného vzhledu. Jenže poslední dobou mám pocit, že chytá druhou mízu, před zrcadlem tráví hodiny, utrácí za oblečení a mě pak vyčítá, že mám méně oblečení než on.

Já vím, že se to může jevit jako maličkost, ale věřte mi, když vám bude pořád někdo opakovat, že jste hnusná, uvěříte tomu. Snažím se si z těch jeho poznámek nic nedělat, ale jde to hůř a hůř. Začínám už uvažovat i o návštěvách u psychologa, ale to mi zase přijde malicherné.

Myslím, že si své chování ani neuvědomuje, ale když se mu to snažím říct, vždy se rozbrečím. Vůbec mě v tomto ohledu neposlouchá.

Myslím, že si své chování ani neuvědomuje, ale když se mu to snažím říct, vždy se rozbrečím. Vůbec mě v tomto ohledu neposlouchá. Myslí si, že je bůhví jak vtipný. Abyste to nechápali mylně, mé manželství není špatné. Máme dvě děti, docela si rozumíme, i když si nepadáme vášnivě do náruče pokaždé, když se vidíme. Podle mého názoru máme takové běžné manželství po patnácti letech. Ale tahle jeho vlastnost je nesnesitelná.

Dokážete mi poradit, jak se mám zachovat? Mám vyhledat odbornou pomoc, nebo se mu snažit vysvětlit, že mi tím hrozně ubližuje? Ale jak už jsem řekla, nevím jakou formou, aby se mi nevysmál a já se zase nesložila.

Děkuji, že jsem se mohla svěřit

Barbora H.