Milá redakce,

chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. Můj manžel je o třicet let starší než já. Máme krásný vztah, milujeme se, rozumíme si a dokonce jsme se teď dočkali velkého štěstí, čekám vysněné miminko. Ptáte se, nač si stěžuji? Na nic. Ale začínám si klást otázky, jak to s námi bude dál.

Můj manžel je o třicet let starší než já. Máme krásný vztah, milujeme se, rozumíme si a dokonce čekám vysněné miminko.

Hezky po pořádku. Seznámili jsme se v práci. Já jsme zaměstnaná v jedné velké PR agentuře, která zajišťovala pro firmu mého muže velkou kampaň. Když jsem se s ním seznámila, bylo to, jako by mě zasáhl blesk. Říkala jsem si, to je opravdu chlap, úplně se mi podlomila kolena, Po několika pracovních schůzkách mě pozval na večeři, pak následovaly další. To už jsem věděla, že je rozvedený a má dceru, shodou okolností na den o měsíc mladší než já. Začali jsme spolu chodit a po dvou letech jsme se vzali.

Museli jsme překonat období otevřeného nepřátelství ze strany jeho rodiny, hlavně dcery, která mě neváhala označit za zlatokopku. Nebudu zastírat, že po hmotné stránce jsem více než dobře zabezpečená. Máme vilu v Praze a další na Šumavě, 3 auta, hospodyni, zahradníka, zkrátka jsem se provdala více než dobře. Ale o majetek mi nikdy nešlo, i když je to pro mnoho lidí těžko uvěřit. Je to jen další bonus. Už jen když si vzpomenu, co jsem si musela vyslechnout před svatbou i po ní, dokonce i od našich, byla bych radši, kdyby byl bez peněz. Ale to už je naštěstí za mnou. Ti, co nás znají, pochopili, že k sobě opravdu patříme. I s jeho dcerou spolu už teď jakž tak vycházíme.

Museli jsme překonat období otevřeného nepřátelství ze strany jeho rodiny, hlavně dcery, která mě neváhala označit za zlatokopku.

Teď je mi třicet, manželovi šedesát. Jelikož mám rizikové těhotenství, musela jsem od třetího měsíce zůstat doma. Petra jeho firma dost vytěžuje, takže se vídáme večer a pak o víkendech. A já mám spoustu času k přemýšlení. Najednou jsem si uvědomila, že s dítětem jednou zůstanu sama. Až mu bude deset, Petrovi bude sedmdesát. Dočká se jeho maturity? Promoce? Možná, průměrný věk se prodlužuje, manžel je ve skvělé kondici, lidé někdy umírají i mladší. Já mám tu výhodu, že se na to můžu připravit. Ale bojím se. Jak to zvládnu? Dokážu se o něho starat a dívat se, jak odchází, když jsme spolu byli tak málo? Dokážu se s tím vyrovnat a jde to vůbec? Snažím se si tyhle věci nepřipouštět, ale občas zkrátka nejdou z hlavy.

Děkuji, že jsem měla možnost se svěřit. Možná mi pomůže, když mi některá čtenářka s podobným osudem poradí.

Přeji krásný den.
Eva, Praha