K navrhování kabelek, které ji už pět let baví, se Dana Morávková (49) dostala podle svých slov jako slepý k houslím.Cestu k herecké kariéře si ale poctivě vyšlapala a manželství s hudebníkem Petrem Maláskem jí kvete už pětadvacet let. „Asi to sdílení je strašně důležité. Že na to nejste sama. Jak na krásné věci, tak na průšvihy, které nás v životě všechny potkávají,“ prozradila herečka, která do manželství rozhodně nevstupovala s tím, že to snad vyjde: „Když budu mluvit za sebe, tak já jsem do manželství opravdu vstupovala s tím, že to je na celý život. Kdybych si to při své povaze nemyslela, jsem totiž Lvice, tak se nevdávám, a už vůbec ne v kostele. Vlastně si troufám tvrdit, že jsme oba do manželství vstupovali s tím, že to je na celý život. Nemuselo to vyjít. Mohlo se to zvrtnout. Ale zaplať pánbůh jediné, co se zvrtává, je divadelní představení Hra, která se zvrtla v Divadle Bez zábradlí, ve které účinkuji. (smích) Takže to je opravdu to jediné, co se mi zvrtává.“
Jste na své vydařené manželství pyšná?
Slovo pyšná bych v tomhle případě asi nepoužila. Pyšná můžu být třeba na práci nebo na něco, co se povede, ale manželství není práce. Jsem za to ale strašně ráda, protože život bez Petra a bez syna Péti by byl poloviční. Jsem šťastná, že se snažíme a snad nám to i jde, skloubit vztah s prací.
Jste s manželem stejného ražení, nebo jste naopak každý úplně jiný?
Myslím si, že máme hodně podobný nebo stejný smysl pro humor. Ale samozřejmě jsou i věci, ve kterých jsme rozdílní. To jsou takové ty rozdíly v rovině muž–žena. Ale základ do života, který nám dali rodiče, máme asi podobný. Oba si shodně myslíme, že kdyby naše maminky neovdověly, tak by do smrti byly s tátama.
V čem jste se svému muži přiblížila, co by vás předtím ani nenapadlo, že budete dělat? A čím se vám přiblížil manžel? Co by bez vás určitě nedělal?
Věcí, které děláme vzájemně kvůli tomu druhému, je asi hodně. Kdyby nebylo Petra, tak je mi utajený jazz. A taky díky němu hodně a často jezdím na kole. A myslím si, že kdyby nebylo mě, tak se Petr opravdu nedívá na krasobruslení ani na moderní gymnastiku. A to dělá opravdu kvůli mně a se mnou proto, že mou druhou profesí je choreografie. A koho jiného já můžu požádat o hudbu, když potřebuju, než svého muže.
Věříte v partnerství na osud? Na spřízněnou duši, druhou část puzzle?
Ano. Já totiž věřím, že každý člověk má na světě puzzle, jen ji musí potkat a poslechnout své srdce. Do toho nepatří žádné hry.
Petra jste potkala krátce poté, co vám zemřel tatínek?
Ne, mně táta umřel, když mi bylo čtrnáct. Ale já jsem si myslela, že mi táta Petra poslal. Nebo si to alespoň takhle vysvětluju.
Co je z vašeho pohledu na manželství nejdůležitější?
To je tak těžké… já jsem totiž pořád tak zamilovaná. My jsme s Petrem pětadvacet let a ten vztah je jiný než na začátku. Ale to už je takový vztah, že kdybych mu teď zavolala a řekla mu, že mi tu s vámi bylo dobře, tak on by z toho měl radost. Asi to sdílení je strašně důležité. Že na to nejste sama. Jak na krásné věci, tak na průšvihy, které nás v životě všechny potkávají.
Jste přesvědčená, že je potřeba k muži cítit obdiv?
Ano, ale myslím si, že obdiv by měl cítit i muž k ženě. Já si Petra strašně vážím, a čeho si vážím velmi, tak toho, že na to, co umí, je úplně normální a není to nafoukaný „pyšnidlo“.
Petr Malásek je její životní láskou.
Uvědomujete si své životní proměny? Cítila jste se v něčem nejistá a s věkem jste se s tím zvládla vypořádat?
Já si myslím, že se člověk věkem moc nemění. Ale možná jsem o tom jen neuvažovala, protože jsem byla od dětství v zápřahu. Dělala jsem balet, moderní gymnastiku, krasobruslení, takže vrcholový sport. Neměla jsem čas se zastavit. Ráno v pět hodin jsme jeli na zimní stadion, kde byl od šesti do půl osmé trénink. V osm jsem už byla ve škole, pak dvoufázové tréninky, pak se přidala představení v divadle. Pořád jsem pracovala a neměla čas o tomhle přemýšlet.
Takže pokud došlo k nějaké proměně vaší vnitřní ženy, bylo to automatické, že jste si toho ani nevšimla?
Ano. Žena se během života určitě promění, třeba když se jí narodí dítě. Lidé se během života promění, když jim odejde někdo, koho milovali, když přijde nemoc v rodině… Já to ale ve svém případě ani nestihla postřehnout. A co se týče té vnitřní ženy, tak moje vnitřní žena je muž.
Co to znamená?
Že mám svatý klid. (smích) A myslím si, že můj muž v sobě má naopak hodně ženské energie. Proto si ho nemohou vynachválit všechny zpěvačky, které doprovázel. Ať to byla paní Hana Hegerová, Marta Kubišová, nebo Lucka Bílá.
Jak moc sebevědomá žena jste? Řešila jste při rozhodování, co by tomu řekli ostatní? Velmi oblíbené téma tohoto druhu je například tolik přetřásané hraní v seriálech.
Tak například práci v seriálu Rodinná pouta jsem vzala programově s tím, že ji chci. Tenkrát jsem šla na konkurz a snažila se to zahrát co nejlépe, aby to vyšlo. Samozřejmě že se už tehdy někdo pozastavoval nad tím, že jdu hrát do seriálu. A vy po letech zjistíte, že nejvíc brblají ti, kterým tu práci nikdy nikdo nenabídl.
Je pro vás při pracovních nabídkách, ale i když se rozhodujete v soukromém životě důležitý názor někoho jiného než těch nejbližších?
Nejdůležitější je názor Petra. Dokud žila máma, tak i mámy, protože pokud máte dobré vztahy, tak kdo jiný by to s vámi měl myslet dobře než máma.
Platí tedy, že co děláte, za tím si stojíte, a je vám jedno, co si o tom myslí vaše okolí?
Čím jsem starší, tím víc. A já jsem to v sobě opravdu vybudovala, protože nás herce kolikrát tak strašně pomlouvá bulvár, že kdybych přemýšlela nad tím, co si o tom myslí lidi, tak bych se muselazbláznit. Nebo bych tuhle profesi nemohla dělat. A díky tomu, že máme s Petrem velký smysl pro humor, tak se pokaždé snažíme otočit to do legrace. A tyhle „bláboly“ já už prostě zahazuju.
Funguje to teď už tak, že poté, co si ty „bláboly“ přečtete, jsou pak tématem, které dokážete převést v žert a bavíte se jimi třeba u večeře?
Ano. Už toho totiž bylo vážně moc a je to až neuvěřitelné, co si o sobě přečtu. Nedávno vyšel článek s titulkem, že mám zajíčka. Tak jsem vyfotila dva zajíce v posteli, dala to na sociální síť a napsala k tomu, že to mají špatně, že nemám jednoho zajíce, ale dva.
Pomáhá vám vtipné statusy, kterými reagujete na lživé články, vymýšlet i manžel?
Ne. Petr na tyhle kraviny nemá čas. Ten se tím vůbec nezaobírá. Ale když jsem pár takových věcí zveřejnila, tak se mu to líbilo a mé fanoušky to baví taky.
Přečetla jste si někdy článek, o kterém jste si řekla, že to je taková hloupost, až je to vtipné?
Ano, titulek zněl Za sex mercedes a máma mi pak volala a ptala se, kde ten mercedes je. Tak jsem jířekla, že nevím. (smích)
Jste velmi empatická a cizí osudy vás nenechávají chladnou. Nemáte s tím někdy problém? Nemáte pocit, že byste měla pomáhat víc, nebo se naopak musíte krotit, abyste nepomáhala tolik?
Musela jsem si říct, že všem pomoct nemůžu, ale pokud je mi nějaký projekt sympatický, ráda pomohu. Nadaci Dobrý anděl posílám peníze každý měsíc a nemusím určovat, komu mé peníze pomohou. Na to je tam někdo, kdo ví, že teď je potřeba pomoct konkrétní paní či dítěti. Já i Petr se snažíme pomáhat, ale vlastní charitu nemáme, nicméně se ve svém volném čase účastníme různých akcí.
Jste úzce spjatá s Divadlem Bez zábradlí. Jaká do něj vedla cesta?
Po DAMU jsem hrála v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsem byla jednou nohou a tou druhou u Petra Lébla v Divadle Na Zábradlí. U něj jsem byla pět let a pak jsem otěhotněla. Na konci roku 1999 spáchal Petr Lébl sebevraždu, přišlo jiné vedení a já dostala nabídku zahrát si v jedné hře, kterou tehdy režíroval Jiří Menzel u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí a už jsem tam… Péťovi je dvaadvacet, takže jednadvacet let.
Když jste zmínila Péťu, zdá se mi, že jako rodina trávíte pohromadě dost času. V létě jste byli i na společné dovolené.
O prázdninách jsme byli všichni v Rakousku, což měl být po dlouhé době náš společně strávený čas. Ovšem když jsme to v zimě plánovali, nikdo nemohl tušit, že budeme všichni doma celé jaro. Péťa samozřejmě vyrazil na prázdniny i s kamarády, ale s námi je legrace, takže jsme vlastně takoví parťáci.
Kdo je u vás doma výletním tahounem?
Přes kola je manžel, kdyby bylo po jeho, tak jsme na kole denně. On vymýšlí i trasy. Ráno hodíme kola na auto, někde zaparkujeme a celý den pak trávíme v sedle.
Morávková měla od dětství blízko ke sportu.
Máte kola klasická, nebo elektro?
Jezdíme na normálních kolech. Já si myslím, že kdybych si pořídila elektrokolo, tak bych zlenivěla a jezdila bych už jen na elektrokole. Když je ale někdo třeba po operaci kyčle, tak samozřejmě rozumím tomu, že si ho pořídí. Já tipuju, že kolem šedesátky bych si elektrokolo mohla pořídit.
Kolik denně našlapete?
Přibližně padesát kilometrů, což si myslím, že je pěkné číslo. Přiznám se ale, že jsem pokaždé úplně vyřízená. Vždycky říkám Petrovi, ať jede na dovolenou se Saganem (Peter Sagan, slovenský profesionální cyklista – pozn. red.), že už toho mám dost. Všichni mají hezké fotky z dovolených, jen já jsem vždycky celá splavená. (smích)
Takže na jaře, když začíná sezona, sednete na kolo, osedíte zadek a pomalu a postupně se rozjíždíte?
Žádné osedávání. Manžel mě rovnou zničí.
Vaší vášní jsou kabelky. Už řadu let je dokonce navrhujete. Jak bohatou vlastníte sbírku a jak těžké pro vás je loučit se s některými kousky?
Mám sbírku kabelek, kterou ale neberu jako sbírku. Když nějaký kousek vyřadím, pak je to třeba pro charitativní účely a velmi často je věnuji do divadla nebo na natáčení, kde se stávají rekvizitami. No a tím pádem si pak samozřejmě potřebuji obstarat kabelku novou. (smích)
Kde je vlastně prapůvod vaší návrhářské kreativity?
V jednom rozhovoru se mě kdysi ptali, co mám za úchylku. Tak jsem řekla, že kabelky. A na základě toho mě tehdy Elega oslovila. Já jsem schopná si opatřit kabelku klidně i u pyramid. Zkrátka miluju kabelky. Pánové mají auta, plnicí pera nebo doutníky a my ženy máme kabelky. Ani mě neobtěžuje přendávat si věci z kabelky do kabelky. Líbí se mi příběh Birkin kabelky, líbí se mi paní Chanelová… Ta kabelka a to, co je uvnitř, jste vy. Ani nechci říkat, co tam mám já. Ale to mají ženy v kabelce často. (smích)
Co máte právě teď v kabelce vy?
Teď tam mám asi taky nepořádek, protože už několik dní nosím jednu a tu samou kabelku. Ale protože je často měním a přendávám věci z jedné do druhé, tak tam až takový nepořádek nemám. Já si myslím, že kdyby žena vysypala kabelku, ukáže to její povahu.
Zpátky k vašemu navrhování. Vy jste zkusila navrhnout jednu kabelku…
… a máme za sebou už deset kolekcí! Už pět let pro ně navrhuji, přitom jsem k tomu přišla, jako slepý k houslím. A manžel je rád, protože neutrácím a ušetříme. (smích)
Jste především herečka, která si však letos moc nezahrála.
Je to tak, ale co můžu dělat. Všichni jsme na tom stejně, vy máte lepší profesi v tom, že ji můžete dělat z domova. Já ani můj muž ji z domova dělat nemůžeme. Teď se všichni postupně vracímezpátky do pracovních procesů a budeme se modlit, aby nás koronavirus nepřepadl v divadle nebo
na natáčení.
Ani o prázdninách jste se nepostavila na divadelní prkna?
Jedno představení jsem přes léto odehrála, ale několik se jich zrušilo, protože koronavirus si nevybírá a sem tam se objeví i mezi herci. Následné karantény pak mají dopad na chystaná představení. V Divadle Bez zábradlí nám už začala sezona a já doufám, že lidé budou chtít chodit do divadla i přes to, že musí mít roušky, a že se nám tahle nemoc bude vyhýbat.
