Už ze začátku nám bylo jasné, že Virouš bude znamenat problém. Nikdy nepracoval v reklamce, práci grafiků rozumí hůř než koza petrželi. Prý vystudoval novinařinu, ale nikdy ji nedělal. Pracoval jako manažer prodeje potravin v jednom velkém zahraničním obchodním řetězci. Umí anglicky a německy, ale tady si moc „nepokecá“, jsme totiž malé české studio. Jenže naše paní ředitelka se v něm zhlédla a udělala z něho svého zástupce. Prý rozumí prodeji, umí jednat s klienty a shánět kšefty.

Sotva nastoupil – ještě se ani pořádně nerozkoukal – zaměřil se na mě. Jsem ve firmě nejstarší, do penze mi chybí jen pár let, takže už teď jsem v jeho očích druhořadý občan. „Ten váš návrh je málo akční,“ pravil. „Není vůbec sexy, je to ploché, málo barevné, měla byste to trochu osvěžit, omladit, zaměřit se víc na naši cílovou skupinu.“ Stál nade mnou a dmul se pýchou, jen prasknout. Naše cílová skupina je velmi různorodá, záleží na objednávce. Neudržela jsem se.

„Málo sexy? Myslíte, že bych té dívence, co propaguje výrobek pro -náctileté, měla navléknout erotické prádélko?“ Samozřejmě se urazil. „Domnívám se, že váš pokleslý druh humoru je nanejvýš nemístný. Zřejmě nejste zvyklá na konstruktivní kritiku, ale budete si muset zvyknout, jinak budu zvažovat vaše přeřazení na jinou pozici.“ A odplul směr kancelář paní ředitelky. Ovšem nezasedl si jenom na mě, „bábu“, jak jsem záhy zjistila. Zdrcující kritice podrobil i práci ostatních grafiků, mladých a šikovných. Prý podléhají mému staromilskému pohledu na úpravu propagačních materiálů, což, jak pronesl, „bude v konečném důsledku znamenat úbytek klientů a následně krach firmy“.

A začal nám žvanit do práce, kritizovat texty textařů, atmosféra ve studiu houstla, tvůrčí duch se vytrácel, nové návrhy (podle mustru Virouše) se klientům nelíbily, ti stálí se divili, proč najednou taková změna k horšímu, ale Virouš kontroval, že chyba je na jejich straně – zvykli si na náš „staromilský“ styl, nejsou pružní, měli by pochopit, že on, Virouš, vnáší do naší práce ducha současné doby. Pravidlo nabídka–poptávka a naopak pro něj neplatilo. Pár skalních zákazníků se dokonce obrátilo na jiná studia, ale paní ředitelce to nedošlo, protože vzala za svou Viroušovu teorii, že klienty je třeba převychovat!

„Asi se do Virouše zamilovala,“ usoudil kolega. Je to fešák a zřejmě si naši šéfku omotal kolem prstu. Porady jsou už jen formální, naše podněty a kritiku smetou šéfka s Viroušem okamžitě pod stůl. S donedávna prosperující firmou to jde od deseti k pěti, ale na vině není Virouš-Milouš, nýbrž náš kolektiv. „Budeme muset provést nezbytné personální změny,“ prohlásila šéfová na poslední poradě. Do háje však nepůjde Virouš, nýbrž já a šéfka textařů.

Monika

Problém není ve Viroušovi, ale v šéfce

* V práci strávíme zhruba třetinu produktivního života. Pracovní prostředí je pro většinu z nás jedním z nejvýznamnějších faktorů celkové životní spokojenosti. Podílí se na ní jak charakter práce, především její subjektivní smysluplnost, tak (mnohdy především) celkové pracovní klima.

* Teorie skupinové dynamiky nám napovídá, že pro dobré klima v kolektivu je rozhodující, jak jsou v něm obsazeny jednotlivé základní role. Pracovní skupina potřebuje mít především tzv.úkolového vůdce. Udává hlavní směr činnosti a rozděluje úkoly, je zodpovědný za finální produkt. Měl by být dostatečně kompetentní, aby dokázal posoudit, jaké jsou hlavní požadavky a předpoklady dobrého uplatnění na trhu.

* Vedle něj skupina generuje obvykle i emočního vůdce, bytost, která na sebe poutá kladné emoce a výrazně ovlivňuje panující atmosféru. Jen málokdy může obě role vykonávat jedna osoba, navzájem by se však obě role měly alespoň respektovat. V některých skupinách můžeme občas nalézt i obětní beránky. Jejich údělem je, že se na ně soustřeďují negativní emoce kolegů.

* Je-li beránek nadán nějakými znalostmi a dovednostmi, jimiž je pracovně přínosem, pak může být vnímán jako „společný nepřítel“, vůči němuž se mohou ostatní společně negativně vymezovat. Je přece známo, že nic nás tak nestmelí jako právě existence společného nepřítele. Obětní beránek by však neměl mít nikdy ve skupině vliv na určování směru dění, natož na hodnocení ostatních.

* Vrátíme-li se k dnešnímu příběhu, pak je zjevné, že obsazení rolí v popisovaném grafickém studiu utrpělo příchodem Milouše značné šrámy. Možná by z něj mohl být ideální obětní beránek, to by však musel být alespoň v něčem přínosem. Zároveň by však nesměl mít vliv na hodnocení ostatních, ani na určování směru, kterým by se pracoviště mělo ubírat. Pak by si ostatní mohli milého Virouše beztrestně dobírat, být vůči němu v koalici, mohl by se stát vděčným objektem debat u kávy a poťouchlého spiklenectví ostatních.

* Problém však, jak se zdá, není jen ve Viroušovi, ale hlavně v paní šéfové. A je celkem lhostejné, co na něm vidí. Zda ho vnímá jako přitažlivého mladého muže či jako progresivního inovátora. Její názor by se kolektiv, v období „před Viroušem“ zřejmě dobře šlapající, měl pokusit změnit.

JAK JSOU NA TOM CELEBRITY

* HELENA RŮŽIČKOVÁ nebyla příliš tolerantní kolegyně. Tedy alespoň k nehercům, které potkala při přípravě hry Dívčí válka v divadle Františka Ringo Čecha. Nejvíce ji rozčilovaly modelky, jež se snažily poprat s hereckou profesí a příliš jim to nešlo. „Křičela na ně, že jsou dřeva, a šly jí na nervy,“ popisoval situaci při zkoušení hry moderátor Michal Herzán. Nakonec to dopadlo tak, že Helena Růžičková byla ze hry „odejita“ právě kvůli těmto konfliktům.

Dobrá rada

Kolegové „škůdce“, jako je Virouš, mají na výběr z několika možných scénářů. Jedním může být pasivní rezistence spojená se škodolibou radostí z toho, kam se celá firma pod jeho vlivem zřejmě řítí. Pak by ale bylo prozíravé, kdyby si zároveň pro jistotu hledali jiné pracovní uplatnění. Druhou alternativou je skupinový exodus – odejít společně a založit si reklamku vlastní. Třeba by se pak ukázalo, která z variant je životaschopnější. Prvním krokem by ale mohla být snaha o domluvu se šéfovou. Delegovat pomyslnou „radu starších“, která by si s ní sjednala schůzku a informovala ji o dění „v podpalubí“, včetně obav o další osud firmy. Třeba by s ní ještě byla řeč!