Není to dlouho, co zvlášť ze Spojených států začaly přicházet pozoruhodné zprávy doplněné fotografiemi žen, které ve městech venčí maličká prasátka jako pejsky. Jejich chov se pomalu a jistě začíná rozvíjet také v České republice, dokonce vznikají pořadníky zájemců o koupi.

Často jde o potomky prasátek, které tak před 50 lety vyšlechtili na univerzitě v německém Göttingenu. Proto se jim říká göttingenská nebo Royal Dandies (to v případě, že byla vyšlechtěna v USA). Miniprasátka by neměla vážit přes 20 kg.

Velký zájem o tyto dosud spíše hospodářská zvířátka potvrzuje i Veronika Hrášková ze středních Čech. Asi před rokem a půl o chrochtajících mazlíčcích začala shánět informace a zabývat se jejich chovem. Je to přece jen narozdíl od chovu pejsků nebo kočiček něco neobvyklého. „Zájem o ně je veliký,“ říká. „Chov ještě není tak rozrostlý a je třeba čekat, než se další selátka narodí.“

Ščukovi, kteří u nás založili první komunitní web a asi dva roky připravují informace a rady dalším zájemcům o chov, se ke šnekům dostali náhodou. „Jednou jsme na parkovišti málem přejeli zahradního hlemýždě,“ vysvětluje Petra Ščuková.

„Bylo mi ho líto, tak jsem si ho vzala domů. Poraněný ale nebyl. Později mě začalo mrzet, že je sám, a vzala jsem si dalšího, až jsem tu najednou měla dvanáct hlemýžďů. Chovala jsem je v plastovém boxu. Hledala jsem všemožné informace i na zahraničních internetových stránkách, abych věděla, co jedí a jak se o ně vůbec starat, až jsem narazila na velké šneky.“

Pro šneka na letiště

Zhruba před dvěma lety se Petra Ščuková snažila velkého šneka achatina získat. Nebylo to jednoduché. Něco se rýsovalo v Německu, ale prodejce chtěl zvíře poslat balíkovou poštou, což se Petře z pochopitelných důvodů nechtělo realizovat. Nakonec se jí podařilo sehnat importéra, který byl schopen šneky poslat letadlem na pražské letiště Ruzyň: tam si ho chovatelka vyzvedla.

Achatiny pocházejí z oblasti, kde je teplo a hlavně vlhko. Takové prostředí se jim také musí simulovat v teráriu. „Svítíme jim tam čtyřmi žárovkami s UVA a UVB zářením i obyčejným světlem,“ popisuje manžel paní Petry. „Také jim topíme vyhřívanou dečkou umístěnou pod rašelinou. Ta udržuje teplotu mezi šestadvaceti a třiceti stupni Celsia a jednou dvakrát denně je rozprašovačem rosíme.“

A co velešneci jedí? Chutná jim zelenina, ovoce, ovšem ne citrusové plody – kvůli kyselině, která by jim rozložila vápník. Šnek dá najevo, když se mu něco nelíbí: zaleze do ulity. Dokáže tak přežít dva až tři měsíce. Během dne spí a mnoho zábavy s ním tedy není. Avšak večer kolem deváté hodiny se začne hýbat, nají se a tehdy se může majitel začít kochat jeho aktivním způsobem života.

Komunita šnekařů v České republice čítá kolem 100 lidí, kolik je ale chovatelů celkem, těžko odhadnout. Ščukovi komunikují i s velvyslanectvím Ghany, které sídlí v Praze, a domlouvají projekt, jenž by pomohl tyto šneky zachránit. V Ghaně totiž patří mezi ohrožené druhy, protože je domorodci sbírají a konzumují jako vyhlášenou delikatesu...

Tygra, pumu i tarantuli!

  • Jaroslav Káňa z Veletic na Žatecku chová tygra ussurijského jménem Čiko. Pořídil si ho před časem v cirkuse Joo. Na Mostecku s ním jako atrakce objíždí školy: v únoru ho předvedl například dětem ze ZŠ v Panenském Týnci. Když s Čikem vyrazí na procházku, vzbudí vždy rozruch. Má ho ale samozřejmě na vodítku.
  • Miroslav Lenc z Horažďovic si ochočil pumu. „Vybral jsem si pumu americkou, protože ty se dají ochočit nejlépe,“ řekl loni v dubnu reportérům. Tehdy se svou kočkovitou šelmou chodil často po městě, aby si přivykla lidem a nikomu neublížila.
  • Kajmana trpasličího má v bytě Martin Pechát z Postoloprt. V regionálním Deníku popsal, že péče o něj mu denně zabere tři až čtyři hodiny! V současnosti si kajman hoví ve velkém vyhřívaném teráriu v obýváku. Společně s ním tam žijí vodní želvy.
  • Kajmana choval také Karel Nováček z Olomouce. „Měl jsem mnoho zvířat – krajtu i želvy. A také patnáct let kočkodana zeleného jménem Monty. Loni o Vánocích ale zemřel,“ potvrdil v telefonickém hovoru.
  • Specialista přes chov pavouků je 18letý Martin Kreysa ze Stříbra. Doma má na 40 jedovatých tarantulí! Jejich chovem se zabývá už od svých 13 let. Mazlí se s nimi zásadně v rukavicích, aby ho při kontaktu náhodou samou láskou nekously.
  • Nosáli a mývali nemusí být také problém vlastnit. Pavel Vidlář bydlící nedaleko Olomouce je má na zahradě. K medvídkovitým šelmám se dostal přes inzerát.