Dnes patříte k našim nejvlivnějším producentům, začínal jste ale jako dětský herec. Kdy jste se poprvé objevil na divadelním pódiu? A jaká byla vaše první filmová role?
V šesti letech jsem poprvé hrál v Divadle na Vinohradech, kde mě tenkrát obsadili do Strakonického dudáka. Tatínka, tedy dudáka, mi hrál pan Zdeněk Řehoř. A filmovou roli jsem dostal od režiséra Václava Hudečka ve svých pěti letech v inscenaci Tchýně. Tam jsem hrál rozmazleného synáčka společně s paní Kačírkovou nebo s panem Řandou.

A co když jste hrál malého Menšíka ve filmu Což takhle dát si špenát? Pamatujete si z té doby Vladimíra Menšíka?
To víte, že si na něj pamatuju! Vzpomínám na něj dodneška. Hrál jsem s ním i v několika bakalářských příbězích, takže v době natáčení „Špenátu“ jsme se už znali. Myslím, že byl sám překvapený, jak jsem mu v té paruce podobný, takže mě pak začal představovat jako svého syna. Něco na tom bylo, protože jsme si byli opravdu hodně blízcí.

V roce 2006 jste na filmovém festivalu ve Zlíně získal jako první bývalý dětský herec svou hvězdu na chodníku slávy, jak si ceníte této pocty?
Bylo to příjemné překvapení a skutečně velká pocta, jistá forma uznání. A fakt, že jsem byl ještě navíc první, mi samozřejmě přidal na radosti.

Pak jste vystudoval konzervatoř, i když sám jste prý chtěl studovat hotelovou školu. Vy jste se nechtěl stát hercem?
Nechtěl. Měl jsem za sebou tolik natáčení, že jsem se do toho nehrnul. Ale okolí mě přesvědčovalo, že by byla škoda nevyužít jakýsi talent a že jsem dobrý typ a tak dále, tak jsem nakonec souhlasil s přihláškou na konzervatoř. Ale už za studia mě to táhlo spíš k podnikání než k divadlu.

Přesto jste ztvárnil na 70 rolí, co se vám vlastně na herectví nelíbilo?
Vždycky jsem chtěl mít něco svého. Rozčilovala mě představa, že bych měl být celý život závislý na tom, jestli někdo zavolá a nabídne mi roli.

V roce 1986 jste založil černé divadlo ACT, pak přišly další projekty. Co pro vás v této souvislosti znamená Divadlo Kalich, je to vaše srdeční záležitost?
Každé divadlo, které jsem založil, je pro mě srdeční záležitost. ACT, tedy Barevné divadlo, jsem zakládal před čtyřiadvaceti lety a dodnes úspěšně hrajeme, jezdíme i po světě, nicméně Divadlo Kalich je pro mě samozřejmě zásadní projekt, do kterého vkládám velké ambice. Už deset let s mým týmem napínáme veškeré síly k tomu, aby si drželo svou úroveň a s každou novou inscenaci – ať už muzikálem nebo činohrou - rostlo výš a výš.

info

Jste také zakladatelem agentury Interkoncerts, která k nám vozí hudební hvězdy, poznal jste určitě i jejich vrtochy. Která z nich si kladla nejvíce podmínek?
Těžko říct, každý má svoje. Nepřicházejí požadavky jenom ohledně ubytování, ale také na vybavení místa koncertu, šaten. Někdo chce koženou sedačku, jiný pouze vegetariánské občerstvení a třeba Ozzy Osbourne si vymínil kyslíkový stan za jevištěm… Vrtochů to byla celá řada a my jsme se vždy snažili vyjít vstříc, což se nám nedařilo stoprocentně. Už nevím, kdo trval na tropickém ovoci v době, kdy se tu vůbec nedalo sehnat.Chuck Berry chtěl jet na koncert nejnovějším a nejluxusnějším mercedesem, který v celé republice ještě nikdo nevlastnil, takže nakonec jel nejnovějším a nejluxusnějším BMW.

Jaké jsou vaše nejbližší producentské cíle?
Z těch opravdu nejbližších je to úkol na začátku září úspěšně odpremiérovat náš nový muzikál Robin Hood. Jedná se o opravdu výjimečné představení - už týmem tvůrců a herců, kteří se na něm sešli - takže si zaslouží naši maximální péči. Pokud jde o dlouhodobější cíle, samozřejmě se chceme s Divadlem Kalich udržet na trhu i v tak velké konkurenci, která v Praze je, a nesnižovat přitom kvalitu našich inscenací. Nikdy bychom se nezačali lacině podbízet. Mým přáním je, aby se k nám diváci rádi vraceli a byli u nás spokojení.

Neláká vás ještě někdy zkusit to jako herec, nepřemlouvají vás třeba někdy v Kalichu?
Dlouho jsem byl přesvědčený, že herectví je pro mě uzavřená kapitola. Teď bych vám odpověděl názvem dokumentu, který jsem před časem točil a který jsme nazvali Hezkou roli neodmítnu. Dodneška mě kamarádi přemlouvají, abych si s nimi šel zahrát. Zatím se na to necítím, ale „hezkou roli…“ (smích) Čili kdyby se sešla dobrá parta a byl bych si vnitřně jistý, že na to mám, asi bych neřekl ne. Přiznávám, že někdy mě to na jeviště táhne, takže možná k tomu jednou dojde.

Tolik práce, prozraďte nám také něco z vašeho soukromí, máte tři děti, jste ženatý, jak dlouho? A co dělá vaše žena?
Jednadvacet let se stará o děti a o domácnost. K tomu si před pár lety otevřela u nás v Kunraticích pro radost vlastní krámek. A do třetice je vytížená jako rodinná taxikářka, jak děti převáží ze škol na kroužky, tréninky a tak dále.

Vy máte doma jasně rozdělené role, jak se díváte na emancipaci a také na feministky?
Mám vedle sebe ženu, která se stará o rodinu, zatímco já se starám o to, aby se ona nemusela starat o nic více. Neznamená to ovšem, že bych neuznával ženy, které se rozhodnou zaměřit spíš na svou kariéru. Otázka je, s jakými oběťmi… ale to je velmi individuální. Záleží na rozhodnutí každé z nich.

Co byste říkal možnosti prožít 24 hodin v ženském těle?
To by mě určitě bavilo. Ale se vším všudy! (smích) Mimochodem, já za sebou mám několik ženských rolí. Dokonce jsem v polovině osmdesátých let dostal čestné uznání od Františka Ringo Čecha, s jehož divadlem jsem tenkrát hrál, za nejlepší ženský herecký výkon roku v roli Častavy z Dívčí války.

Jste tak vzorný partner, že nikdy nezapomenete na výročí svatby a vždy překvapíte dárkem?
No, nemůžu se dělat lepším – co kdyby tento rozhovor četla moje žena! Takže přiznávám, že občas v návalu práce zapomenu. Ale pak se to snažím vynahradit. U jmenin mám výhodu, že manželka má křestní jméno po tchýni, která mi vždycky na jejich svátek pošle esemesku. Tady to mám pojištěné. (smích)

Kafe.cz zjistilo

Michal Kocourek
Narodil se v roce 1965. Už v pěti letech se začal objevovat před filmovou a televizní kamerou. Hrál už jako dítě také v divadle. Vystudoval konzervatoř, ale stále více ho to táhlo od herectví k produkci. Založil Barevné divadlo, stejně jako agenturu Interconcerts, která k nám vozí hudební hvězdy. V současnosti je šéfem a producentem Divadla Kalich. Je ženatý a má tři děti. Kristýně je jednadvacet let a studuje na vysoké škole mezinárodní vztahy. Sedmnáctiletý David je středoškolák, vybral si management hotelnictví a cestovního ruchu. („Vidíte, to jsou vlastně moje stopy! Já jsem chtěl kdysi jít na hotelovou školu místo konzervatoře. Třeba si spolu jednou otevřeme společný podnik.“) Nejmladšímu Šimonovi je teprve osm.