Celý život se pouští do nových a nevyzkoušených oborů a projektů – ať už je to sázkový byznys, psaní písňových textů a knih, producentství či vysokoškolské studium na prahu padesátky. Jeho nejnovějším dokončeným počinem je muzikál Kudykam, příběh mladého muže, který si hledá svou cestu z pokojíčku v Penziónu Svět. Ano, právě stejnojmenná píseň, kterou napsal společně s Petrem Hapkou, Horáčka inspirovala: „Tu písničku považuji za svůj nejlepší text, tak jsem na tom postavil libreto hry,“ říká. Výsledkem je opulentní tříhodinová podívaná, ve které se zpívá, veršuje a oči přecházejí nad čtyřmi stovkami různých kostýmů. „Jedni říkali, že je to krásná věc, jiní že je to propadák dvacetiletí. Ale mě to těšilo. Byl jsem rád, že tam nebyl nikdo, kdo by řekl... no, tu a tam, něco snad. Říkali buď, že jsem kýčař, idiot a darebák nebo že jsem velký umělec, který je pozval do jiného světa. Nic mezi tím,“ rekapituluje Horáček reakce kritiky na premiéru.
Michal Horáček, Oldřich Lichtenberg, Kudykam
„Nejsem za vodou“
První etapa Horáčkova dobrodružného života začala na dostihovém závodišti v Chuchli, kde už od svých patnácti dělal černého bookmakera. Ve světě sázek i jiného hazardu vydržel řadu let – za komunistického režimu byl jedním z mála míst, která se vymykala jeho moci i všudypřítomné normalizační nudě. „Pořád bylo lepší zúčastnit se hry a třeba často prohrávat než panáčkovat před SSM. To bylo prohrávání nepřetržité,“ konstatuje Horáček. Po listopadu 1989 pak svůj pololegální byznys proměnil v řádné podnikání: založil sázkovou společnost Fortuna, která se postupně proměnila v impérium s miliardovým obratem. Ale jakmile začal podnik fungovat až příliš hladce, jakmile se dobrodružství začalo měnit v každodenní rutinu, Fortuna přestala Horáčka bavit: v roce 2004 ji prodal za dvě miliardy korun, o které se rozdělil se třemi společníky.
Od té doby dostává Horáček často otázku, jak se žije člověku, který je takzvaně za vodou: „Za vodou nemůže být nikdy nikdo,“ odpovídá. „Spoustě miliardářů doktor řekl – Pane, vy před sebou máte čtyři měsíce života. Ale jsem-li za vodou, tak v tom smyslu, že konečně můžu pořádně pracovat, práci si zadat sám, nemusím plnit příkazy někoho jiného a na někoho se ohlížet.“
Muž tisíce plánů
Vydělané peníze ovšem Horáčkovi umožnily věnovat se naplno jedné ze svých mnoha vášní – totiž šansonům. Jako zcela neznámý autor písňových textů kdysi oslovil tehdy již proslulého Petra Hapku a tak vznikla autorská dvojice, která je dnes již fenoménem české pop-music: jejich písně pro Hanu Hegerovou, Michala Kocába či Richarda Müllera patří k tomu nejkrásnějšímu, co u nás v populární hudbě vzniklo. Jeho texty s fascinující zkratkovitou lehkostí vyprávějí životní příběhy nebo se pronikavě kriticky strefují do české malosti. Jeho nejnovějším, letos vydaným albem je Ohrožený druh: nazpívalo ho sedm takřka neznámých zpěvaček.
Michal Horáček, Petr Hapka
Tím ale výčet Horáčkových aktivit zdaleka nekončí. V uplynulých letech si například vyzkoušel úlohu předsedy poroty soutěže Česko hledá SuperStar. Co mu to přineslo? „Mohutnou životní zkušenost. Člověk se jen tak nevidí – jak opravdu jedná v emocionálně vypjatých chvílích; není-li to zaznamenáno kamerou, má šílenou tendenci se obelhávat,“ konstatuje. Dále napsal několik knih, vystudoval antropologii na filozofické fakultě (prý aby se mohl směle podívat do tváře svým předkům, z nichž po několik generací nebyl bez vysokoškolského titulu ani jediný), podporoval charitativní fond Paraple a v Roudnici nad Labem, kde žije, nechal na místě ohyzdných garáží vybudovat půvabné náměstíčko.
Jeho soukromý život je naopak pro veřejnost takřka neviditelný: už téměř tři desítky let žije s manželkou Ruth, která si ho vzala v době, kdy nebyl ani známý, ani úspěšný, a už vůbec ne bohatý. Měl za sebou krátký pobyt v komunistickém vězení a před sebou nevyřešenou otázku vojenské služby. „Jestli ona tenkrát nebyla větší hazardér než já,“ říká Michal Horáček.