Myslíte si, že jsou ženy ohrožený druh? Hrozí jim ztráta identity?

Tím ohroženým druhem můžou být ženy a dívky, které jsem na desce shromáždil. Jsou vesměs málo známé, nebo úplně neznámé veřejnosti. Přesto stálo za to, abych je takhle veřejně prezentoval, protože se domnívám, že jejich talenty a osobnosti jsou značné. Rozkrývají nám svět zajímavější a barevnější, než je obvyklé v takzvané mediální sféře, ze které slyšíme pořád stejné hlasy. Ony jsou ohrožené, přestože jsou příliš dobré. Kdyby bylo ohrožený něco, co není moc dobrý, tak to člověku není líto. Ale mně by bylo líto, kdyby zapadly tyhle velký talenty, protože talenty jsou to nejcennější, co národ má. Skromným příspěvkem jsem se alespoň pokusil upozornit na některé z nich. Jistě to nejsou všechny… Je jich mnohem a mnohem víc a můžeme je potkat po celé České republice v různých klubech a divadlech… Doufám, že budou i další, kteří takovým lidem dají příležitost.

Jak jste vybíral interpretky? Jak vznikla sestava sedmi „ vyvolených“?

Vzniklo to tak, že jsem dával dohromady písničky, a pak jsem pro ně hledal interpretky. Najednou se mi začalo jevit, že, člověk by řekl outsideři, který jsem povolal… mě ony samy svými výkony a přístupem přesvědčily, že je něco spojuje.

Jak dlouho deska vznikala?

Deska vznikala asi pět let. Nejdřív jsem napsal přibližně dvacet textových příběhů. Potom jsem pro ně hledal zhudebnění. Některé texty zhudebnili dva, tři nebo i čtyři lidé. Myslím, že jednu písničku, která se jmenuje Veselo k uzoufání, nakonec udělali pánové z Čechomoru. Byli snad sedmí. Hledání trvalo velice dlouho. Teprve potom jsem uvažoval o interpretkách. Taky jich bylo mnoho. Jen Věra Nerušilová byla jasná od samého začátku. Sedlo jí to, a tam jsem nezkoušel jinou dámu. Zbývající písničky zpívala spousta lidí. Například Szidi Tobias, která má na desce dvě písničky, jich nazpívala pět nebo šest. Vybral jsem ty, které po mém soudu trefila nejlépe a nejlépe se budou hodit do té bonboniéry , kterou se snažím posluchačům předložit… Zkoušel jsem spoustu dalších zpěvaček. Já bych o nich nerad mluvil, aby se nezdálo, že nejsou tak dobré. Tak to není, ony byly jenom jiné. Nevybíral jsem podle nějakých objektivních měřítek. To ani nejde. Nemůžete položit na váhu srdce jedné zpěvačky a proti ní druhé a říci, které váží více? Tak to nejde! Volba byla čistě můj subjektivní pocit a jistě mnoho lidí na mém místě by vybralo jiné zpěvačky a jiné pojetí. A já jsem holt, když už jsem ten uměleckej producent, to dal dohromady a osobuju si právo rozhodnout. Udělal jsem to čistě podle pocitu, jestli mě to dojalo, nebo vtáhlo do sebe. Neumím to ale popsat, jak se to přesně dělo.

Nejmladší z dívek a žen je Natálie Kocábová…

Vybral jsem ji proto, že splňuje mou představu o teenagerovi, který by to měl zpívat. Je to příběh dívky, jež teprve klopýtá přes práh dospělosti. Udělala maturitu a najednou jí všichni říkají: „Jseš dospělá!“ Jenže ten svět dospělých je pro ni pořád cizí. Nerozumí mu, připadá ji krutý, složitý, moc v něm fouká… Možná by ho chtěla měnit, možná ne… Zkrátka ve víru těchto pocitů se vydává za svou vlastní dospělostí. Natálie v sobě má ten teenagerovský vzdor, ale taky křehkost. To je hrozně vzácná kombinace. Abychom vytušili, že je křehká, že svou křehkost vlastně zakrývá drzostí. Nemá hezkou dikci, mluví strašnou pražštinou. Moraváky strašně tahá za uši. Schválně jsem to použil, abychom nastolili mladou dívku se vším všudy.

Hana Robinson…

Hana Robinson je dívka, kterou jsem neznal. Potkal jsem se s ní čirou náhodou. Když jsem přednášel na Masarykově univerzitě v Brně, tak mě, když jsem vycházel na ulici, zastavil člověk se slovy: „Vás mi posílá do cesty sám Bůh. Moje sestřička báječně zpívá, tady máte její cédéčko.“ Stává se mi to docela často. Na stole se mi vrší hromada cédéček různých sestřiček, které údajně skvěle zpívají. Většinou to není pravda. Hezky nezpívají nebo ne dostatečně, aby to bylo něčím zajímavý. Tuhletu jsem si po několika týdnech poslechl a zaujala mě. Náhle se ukázalo, že ona to není ledajaká sestřička, ale že vystudovala na Berklee College jazzovou harmonii a skladbu a dokonce tam dostala prospěchový stipendium. Najednou se ukázalo, že může přinést něco zajímavýho, co jiný nejmaj´. Udělala několik písniček … Vůbec to není zpěvačka, ona to sama ví. Je to prostě jazzová klavíristka, ale mně to stálo za to, abychom se dostali přímo k tý osobě i za cenu technických nedokonalostí ve zpěvu. Bezprostředně vypráví svůj příběh, což je u šansonu důležitý.

Lenka Nová…

Lenka prostě skvěle zpívá a málokdo to ví. Možná tak ti, co chodí po klubech, ji znají a respektují. Mě oslovil ten její zvláštní sametový hlas. To je tak vzácný jedinečný, krásný hlas. Je pro mě daleko důležitější než fakt, že je opravdu dobrá zpěvačka. Jenom kvůli tomu hlasu bych ji určitě chtěl vyzkoušet i na dalších deskách. Počítám s tím, že, až s Petrem Hapkou začneme dělat nový album, jí nabídnu, aby něco zkusila.

Szidi Tobias…

Mně se líbí, že je taková exotická. Szidi je vlastně Maďarka, Slovenka maďarské národnosti. Jejím mateřským jazykem je maďarština. Maďarsky umím, proto jsem jí napsal písničku, která má přímo slogan v maďarštině. Je to celý udělaný v maďarským duchu s cimbálem a s houslema tak, jak na to uměj´ hrát jen v Maďarsku. Myslím, že to moc hezky trefila.

Naďa Válová…

Naďa Válová je zvláštní případ. Je to dívka, která se trochu motala v SuperStar, když jsem tenkrát byl předsedou poroty. Nikam se nedostala, ani do finále. Byla ale zajímavá tím, že přišla asi stá pátá, kdy už jsme byli z těch všech mimozemšťanů úplně uondaní a nechtělo se nám poslouchat další písničky. Ona byla jediná, od které jsme chtěli slyšet ještě nějakou písničku navíc a to proto, že nás opravdu dojala. Pamatoval jsem si ji i po těch letech, vyhledal jsem ji a nabídl jí dvě písničky a duet s Lenkou Novou.

Tereza Nekudová…

Terezu Nekudovou jsem neznal a doporučil mi ji Richard Krajčo. Richard Krajčo nazpíval s Hanou Robinson duet. Mně se moc líbilo, že takový člověk, který má svý Anděly a je to jedna z předních postav písničkářský scény, přišel a jen tak zazpíval několik slov do duetu a vůbec neměl hvězdný manýry. Řekl jen: „Mně se to líbí, a tak to udělám.“ To jsem teda ocenil a on mi doporučil Terezu Nekudovou. Šel jsem se podívat na jedno její představení. Jmenuje se Kabaret Ivan Blatný. Je to velice náročná, skvěle udělaná inscenace. Pozval jsem ji do studia, aby to zkusila. Byla to předposlední písnička, kterou jsme potřebovali natočit. Tu stejnou věc už předtím nazpívala Lenka Dusilová. Nazpívala to výborně, protože Lenka je skvělá zpěvačka a má výborný výraz. Tereza byla zajímavá zase něčím jiným. Neuměl jsem to ani porovnat, ale řekl jsem si, že Lenka už své Anděly má, má svoje publikum, desky a příležitosti… a že by osud měl být vlídnější k Tereze Nekudové. Je velmi zajímavá tím, jak to zpívá. Svým způsobem tak trochu jako česká selka…hahaha… Líbilo se mi, jak je jiná, než ty ostatní. Proto jsem vybral ji.

Věra Nerušilová…

Věra Nerušilová je dáma, která má nejhlubší alt minimálně v celé střední Evropě. Je to dáma, která prožila život v operetě. Je spojená s tímhle trochu lascivním žánrem a je to škoda, protože jen neměla ten pravý repertoár, aby mohla projevit svou jedinečnou zvláštnost. Kdo slyší její hlas, tak ví, že je to něco! Mně se nesmírně hodila na poslední a titulní písničku Ohrožený druh. Deska začíná dvacetiletým děvčátkem a zase naopak končí sedmdesátiletou dámou, která vypráví své životní zkušenosti. Věra Nerušilová to trefila skvěle! Předtím jsem s ní spolupracoval na desce, kterou jsem dělal s Jardou Svobodou z Trabandu. Na ní zpívá písničku Doktore, souží mě starost… Taky ji udělala krásně. Taky předpokládám, jestli budeme všichni živi a zdrávi, tak se Věra Nerušilová objeví na mých dalších albech.

Nejen ženy ale i muži přispěli, a to velmi slavní… Jména Richard Krajčo a skupina Čechomor už padla…

Je tam mnoho skvělých muzikantů. Pražští filharmonici, Jarda Svoboda z Trabandu hraje sám na klavír, ačkoliv není žádný klavírista. Zase ale pro ten šanson je to dobře, potřebuje to osobitost. Dál pánové z Čechomoru a třeba zase ty jazzový věci si udělala Hanka Robinson sama. My jsme jí zprostředkovali setkání s těmi nejlepšími muzikanty jako třeba Robert Balcar na kontrabas, Péťa Malásek na klavír…. Několik takových skvělých muzikantů pracovalo úplně jinak, než je běžné. Nenahrávalo se do několika stop, ale všechno najednou. Soudím, že je to z tý písničky znát. Je to jakoby improvizovaný, tak to teče a ona to tím zpěvem a hrou na klavír to všechno jako řídí… Oni si předávali a rozvíjeli její téma tak, jak to v jazzu má být.

Kromě Františka Černého a Richarda Krajča jste si vybral ještě třetího zpěváka. Jeho hlas je slyšet v Jak ten chlap se na mě dívá…

Myslím, že jsem vybral v současný době nejlepšího zpěváka, jaký u nás je. Taky ho hudební akademie ocenila Anděly. Je to Matěj Ruppert. Svým skvělým nadhledem dodal do písničky naprosto nevulgární erotiku. Krásný roztoužení, ten první počátek… Je to slibný, je to vzrušující, je to pikantní, a přitom to není sprostý. Myslím, že písničce moc přidal. Maťovi velmi děkuju, že taková hvězda jako on přišla. Narozdíl od Richarda Krajča nezpívá ani jedno slovo. Dělá tam jen vokál. Dodává té písničce, co nutně potřebovala. Tahle deska je zvláštní tím, že neznámým zpěvačkám sekundují ty největší hvězdy. Obvykle je to tak, že velké hvězdy zpívají a někteří zpěváci jim tam dělají to takzvaný „křoví“. Tady je to úplně opačně. Oni přišli z lásky k písničkám a rádi… A přišli neznámým děvčatům zpívat hlasy. Moc si toho cením.

Michal Horáček (23. července 1952) je český publicista, textař, podnikatel a mecenáš. Maturoval na střední všeobecně vzdělávací škole a nedokončil studium Fakulty sociálních věd a publicistiky University Karlovy. Od roku 1986 byl redaktorem časopisu Mladý svět. V létě 1989 založil spolu s Michaelem Kocábem iniciativu MOST, která usilovala komunikaci mezi komunistickou vládou a představiteli disentu. V roce 1990 založil akciovou společnost Fortuna, která vybudovala významnou českou sázkovou kancelář s pobočkami na Slovensku a v Polsku. Firmu prodal v roce 2004. V roce 1997 byl zvolen předsedou Rady Akademie populární hudby, kterou však v roce 2001 znechuceně opustil. Veřejnosti je neznámější jako textař populární hudby, zejména ve spoluprací se skladatelem Petrem Hapkou.

Dostane se některá z písní na pódium? Vzhledem k počtu zúčastněných se pravděpodobně jedná čistě o studiový projekt, který nejen jako celek ale asi i jednotlivé skladby uslyšíme jen těžko v koncertní podobě…

Přesně 22. října příštího roku 2009 se odehraje ve Státní opeře premiéra veršované hry, kterou jsem nazval Kudykam. Je to divadelní hra napsaná ve verších. Je zvláštní tím, že to ani vlastně není hra ale jeden předlouhý písňový text o šestnácti set verších. Dílem se mluví, dílem se zpívá. Hudbu napsal Petr Hapka. Vydá to na celý album. Teď existuje devět nových věcí. Jedna z nich bude píseň, která je na desce Ohrožený druh a jmenuje se V úzkých. Původně byla napsaná pro toto představení. My už ale teď víme, že ji uděláme trochu jinak. Ta písnička nabízí i jiný možnosti. V úzkých určitě uslyšíme v tomhletom představení…. A ty druhé?... Mám různé nabídky, ale to ještě uvidíme, jakým životem bude Ohrožený druh žít. Bylo byl hezký udělat z toho malej klubovej pořad. Možná něco přidat z mých předchozích desek, kde zpívala Szidi Tobias a paní Nerušilová, snad na to dojde.

Ohrožený druh je další neobyčejné album neobyčejného muže Michala Horáčka s neobyčejnými ženami, o kterých nebylo moc slyšet…

Bohužel. „Je jako bonboniéra, do které jsem vybíral jednotlivé kousky tak, aby dohromady vytvořily skvělou chuť. Album je výjimečné už jen tím, že známé hvězdy jako Matěj Ruppert z Monkey Business, Richard Krajčo ze skupiny Kryštof nebo František Černý z Čechomoru zazpívaly druhý hlas téměř neznámým, byť skvělým zpěvačkám. Někdo by řekl outsiderům.“