Diskutujte: Řešila byste svou osobní situaci jinak, kdybyste byla na Míšině místě?
Rozhovor s Michaelou Kuklovou, který si celý můžete přečíst v nejnovějším čísle týdeníku Vlasta (a jeho druhou část na „sesterském“ webu www.vlasta.cz ), vedl publicista Luboš Nečas.
Míšo, jak se máte?
Mám se vážně fajn... Ono to asi pro někoho nejde moc dohromady s ohledem na to, co se ve spojitosti se mnou stále propírá a vůbec co mám za sebou (kvůli dluhům exmanžela Jiřího Pomeje se stále soudí – pozn. aut.). Ale řekla bych, že tím se štěstí nevylučuje. Naopak.
Není ale ta radost svázaná tím, co pro vás není příjemné?
Víte, když je člověk mladý a přemýšlí o smrti, nemůže to na něj nikdy dopadnout se vším všudy. Teprve v okamžiku reálného prožívání, když mu odcházejí blízcí a vrstevníci, si uvědomí svoji smrtelnost a začne si vážit života. U mě to bylo svým způsobem podobné. Přišel obrovský životní průšvih a když jsem se oklepala z nejhoršího, začala jsem si vážit každého dne, kdy nemusím řešit něco nepříjemného či bolestného. Mám naději a zatím žiju normálně. Užívám si hezké počasí, setkání a povídání s příjemným člověkem, chození po obchůdcích... Pro někoho zdánlivě obyčejné věci, pro mě báječný den.
Kdy se u vás nastartovalo to pozitivní vnímání v okamžicích, kdy se člověku právě nedaří? Když se trápí?
Jednak si myslím, že tak je to člověku dáno, a pak, že tohle nejde samo od sebe a ze dne na den. Jednoduše – potřebujeme zažít zlo, abychom poznali dobro, vážné starosti, abychom přestali řešit malichernosti atd. Když mi ten průšvih vstoupil do cesty – teď nechci, aby to vyznělo nějak pateticky, v tu chvíli mi přišlo, že je konec. Neviděla jsem žádné řešení. Pro mě v ten moment neexistovala budoucnost, která by byla k životu.
Co jste v tu chvíli udělala jako první?
Začala jsem se seznamovat s fakty. A první, co jsem udělala? Sehnala jsem si právníka a svůj osud pomyslně vložila do jeho rukou.
Spadla z vás tak ta největší zátěž? Ulevilo se vám?
Ulevilo se mi tím, když mi moje rodina dala najevo, jak mě všichni milují a zvládnou se mnou prožívat cokoliv, hlavně že mě mají. Musím říct, že setkání se soudem je pro mě jedna z nejhorších životních zkušeností. Vždycky jsem žila spořádaným životem, chovala se a stále se chovám slušně, nikomu jsem vědomě neublížila... najednou PRÁSK a jste ve vleku něčeho šílenýho. Hlavou vám pořád letí: Jaká vina, když žádnou necítím? Vdala jsem se z lásky, na tom přece není nic špatného, nekradla jsem, nepodváděla, nepůjčovala si, nezabila...
Pouze jste upřímně milovala.
Milovala a důvěřovala. A za to mám mít zničený celý život a moje rodina taky? Chirurgovi zemře pacient a manželka ponese zodpovědnost za chirurgovo rozhodnutí, že vůbec operoval nebo operoval možná jinak, než měl, nebo že zasáhla vyšší moc? Stejně absurdní, ale srovnatelné.
Bavíme se o těch milionových dluzích, s nimiž nemáte nic společného kromě faktu, že v té době jste byla manželkou Jirky.
Nepodnikala jsem s ním, neviděla jsem do toho a mám nést zodpovědnost. S Jirkou jsme nikdy nežili z peněz z jeho podnikání, ale z těch, které jsem domů nosila já. Ani jsem nebyla placená za filmy, které produkoval a já v nich hrála.
Proč?
To by bylo na dlouhou odpověď. Velmi zjednodušeně: Jirka mi tvrdil, že chce postavit silnou firmu, a já musela pochopit, že do ní potřebuje do určité doby maximálně investovat, tedy že budu jako ta kovářova kobyla chodit bosa. Chtěla jsem být skvělá ženská, co hodně zvládne. Věřila jsem, že všechna má tolerance a důvěra se mi vrátí, a slib, že Jirka jednoho dne zasadí strom, postaví dům, zplodí syna, bude úspěšným producentem a já budu hrát v jeho filmech, se stane skutečností.
Mít tak uzavřenou předmanželskou smlouvu, že?
V době, kdy jsem si Jirku brala, tak o této možné ochranné eventualitě u nás snad ještě vůbec nikdo nevěděl. Kapitalismus, podnikání, všechno bylo v plenkách.
Jak to vidíte dál?
Moje víra je, že osud musí být příznivý. Že už jsem snad byla dostatečně potrestaná těmi sedmi roky ve stresu. Být „trestaná“ za nic, to mi přijde logikou zcela neuchopitelné. Jistě, nejsem první a zřejmě ani poslední ženská, které se stane něco podobného. Zaplať pánbůh nežijeme ve válce, jsem zatím zdravá, mám naději...
Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na webu www.vlasta.cz
