Obléknu se sám, uklidím, vysprchuju se, něco uvařím, řídím auto… V pohodě! Horší je, že se musím kvůli handicapu přeorientovat na aktivity a práce duševní. Já byl spíš manuál, bavilo mě dělat rukama,“ zvážní 20letý student a přisune se s vozíkem ke stolu.
Kámoš „pečovatelka“
Tenhle tmavovlasý mladík bydlí v Českých Budějovicích. Má tu kamarády, školu, bydlení i nevlastního otce, který ho vychoval. Jirkova máma od rodiny odešla.
„Mým úrazem se vztah s tátou ještě upevnil. Nevím, jak by to šlo bez něj, ale pomáhají mi taky českokrumlovská babička a děda. I když ten se s tím nemůže smířit a babi funguje hlavně při jednání s úřady. Protože skvěle ovládá počítač, zajišťuje mi veškeré informace,“ začíná vyprávět vitální kluk na invalidním vozíku, kterého do společnosti i na sport bere kamarád Lukáš Fleischman.
Jako dneska. Jsou pevná dvojka, i když Lukáš už pracuje. Zprvu – po úrazu – prý vytáhnout Jirku mezi lidi nebylo jednoduché! Nechtěl, aby ho někdo litoval, okukoval a vyptával se, jak může pomoci. „O pomoc si neumím říkat dodnes. Maximum chci zvládat sám,“ vzdychne Jirka.
Minuta zlomu
Jirkovi bylo 17 let. První rok navštěvoval střední odbornou stavební školu a chystal se, že v budoucnu bude pracovat se sádrokartony a začne si vydělávat. To mu šlo a hlavně ho práce bavila. Hrál fotbal, dělal atletiku, měl dívku…
Jirka je nezmar. Nepřemýšlí nad tím, co nemůže, ale koumá o tom jak udělat, aby to šlo. Bloky překonává… „Z vlaků třeba fobii nemám. Vrátit čas nejde, tak si ani neříkám: kdybych byl býval… Chvíli jsem přemýšlel, že se odstěhuju někam, kde začnu znovu, ale to se ukázalo jako nesmysl.
České Budějovice jsou pro vozíčkáře fajn terén a mám tu zázemí,“ dozná Jirka. Do řeči mu skáče kamarád Lukáš: „Je pořád stejný nezmar. Trochu paličák, ale díky tomu řadu věcí vydrží. Že by mě zneužíval? Ne! Když mám čas, jsem s ním rád.
Je kámoš. Jen mě občas znova mrazí z toho, jak malá chvíle změnila tak fajn klukovi život… Je to síla.“ A kamarádi jdou na zahrádku na pivo. Debatovat o holkách, autech, sportu, o sobě.