To, že má moje sestra Anna mozkovou obrnu, se potvrdilo, když jí nebylo ještě ani půldruhého roku. Do té doby lékaři rodiče utěšovali, že je jen trochu opožděná, a doporučovali jim nejrůznější metody, aby se vývoj urychlil.

Nicméně ortel byl neúprosný: Anna nebude nikdy chodit ani mluvit a celý život zůstane odkázaná na péči okolí. Máma tehdy byla v jiném stavu se mnou a celé těhotenství se třásla strachy, abych se nenarodila také postižená.

Nešlo to

Přišla jsem na svět zdravá. Jenže v mámině srdci pro mě už zbylo jen málo lásky. Všechnu péči a volný čas věnovala Anně. Že sestra není jako ostatní děti, jsem pochopila brzy. Zatímco moji kamarádi měli sourozence, kteří si s nimi hráli, prali se a hádali, Anna jen ležela a vydávala podivné zvuky.

„Hraj si se sestřičkou,“ říkala mi máma a nutila mě, abych jí ukazovala obrázky v knížce a půjčovala panenky. Jenže to nešlo, já odmlouvala a vztekala se a máma mě kvůli tomu mockrát seřezala.

Ani se nepamatuju, že bych někdy dostala od ní pusu na dobrou noc: neměla čas. Pohádky mi četl táta, on jediný se mi věnoval.

Nejhorší bylo, když jsem začala chodit do školy a máma mě v první třídě vyzvedávala. S tehdy osmiletou Annou v kočárku. „Tvoje ségra je debil,“ posmívaly se mi děti a já se kvůli tomu dokonce i poprala.

„Debilové jste vy, Anička je nemocná,“ ječela jsem a jednoho spolužáka pokousala. Následovala poznámka a doma výprask. Jako by to, že má také jedno zdravé a normální dítě, trochu zlobivé jako všechny, byl pro ni trest.

Matka byla zničená

Anna nezlobila. Někdy jsem ji napodobovala, abych si máminu lásku zasloužila, ale ta si myslela, že se sestře, směju a nařezala mi. Život šel dál a ve mně sílila křivda nemilovaného dítěte.

Dobře jsem se učila a přijali mě na vysokou. Uvítala jsem nepravidelný studentský život a snažila se vypadnout z domova co nejčastěji. Ale stejně jsem s Annou pomáhala. Bylo jí už 22 let a vážila 85 kilo, takže máma z ní měla úplně zničená záda.

Odmítala si najmout ošetřovatelku. „Je to moje dítě, musím se o něj postarat,“ říkala. Nemělo cenu jí oponovat. Když táta onemocněl, musela jsem nastoupit v péči o Annu místo něho.

Tyto téměř tři roky omezení a každodenních povinností mi daly hodně zabrat. Chvílemi jsem měla pocit, že začnu svou sestru nenávidět.

Po promoci jsem nastoupila do práce a seznámila se s Karlem. Podařilo se nám sehnat malý byt, vzali jsme se a já se od našich s úlevou odstěhovala. Brzy se nám narodil Honzík, hezký zdravý kluk.

Nemůžu slíbit

Ani vnouček ale mámu od Anny nedokázal odpoutat. Místo aby si s ním hrála, nutila ho, aby si šel „popovídat s tetičkou a dát jí pusu“. Pro malého začaly být návštěvy u babičky hotové utrpení. Pak táta umřel.

„Slib mi, že až umřu, vezmeš si Aničku k sobě. Že ji nedáš do ústavu,“ požádala mě máma, avšak já jí ten slib dát nemohla. Nechci Honzíka obětovat nemohoucí tetě, jako to udělala moje matka mně.

A nechci obětovat ani sebe. Nebo jsem měla dát přednost milosrdné lži a slíbit něco, co bych nikdy nesplnila? Máma se na mě zlobí a pořád pláče. Je mi jí líto, ale Annu si domů nevezmu.

Natálie

Strach z vyhoření je oprávněný

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 1 2 + Mám pocit, že Natálčin příběh je složen ze dvou relativně samostatných. Ten první je o údajně nemilované dcerce. Chápu, že se tak musela cítit. Na druhou stranu se ale snažím vžít do situace její matky. Jak pro ni muselo být těžké vyrovnat se s tak postiženým dítětem! Nejen psychicky, ale i provozně. Poctivě se snažila, aby Anna měla vše, co potřebuje, nepřenesla by přes srdce, kdyby ji měla odložit do nějakého ústavu. Může se pak někdo divit, že už jí nezbývaly síly, a proto se Natálka stávala nevinnou obětí její vyčerpanosti? I když nebudeme s podobným přístupem souhlasit, pochopit ho můžeme. + Ta druhá story je příběh obav z vyhoření. Natálie byla sice ochotna matce pomáhat, ale nebyla a není ochotna se sestře plně obětovat. Kdo by jí to chtěl zazlívat, měl by si někdy zkusit, jak náročná je péče o těžce handicapovanou bytost. Tisíckrát si můžeme říkat, že za postižení nemůže, stokrát sami sebe přesvědčovat, že musíme dostát svým povinnostem! Dříve či později začneme pociťovat vůči tomu, o koho máme pečovat, zdánlivě iracionální zášť. Když jde o osobu blízkou, je pro nás těžké si ji vůbec připustit. Svou zlobu proto bezděky obracíme proti sobě, což se pak projeví jako „chorobné příznaky“ fyzického či psychického rázu. + Měli bychom proto pečlivě zvážit, zda si nebereme větší sousto, než jsme s to pozřít. Natálie by se jím zcela jistě začala záhy „dusit“. A zřejmě nejen ona, ale i její syn a manžel!