Do Prahy jste přijela nahrát písničky k „nejtrikovějšímu“ českému filmu Poslední z Aporveru. Čím vás režisér Tomáš Krejčí přesvědčil ke spolupráci?

Nemusel mě nijak zvlášť uhánět. Poslal mi e-mail, že by mě rád požádal o písničky k filmu. Setkali jsme se, když jsem měla v Čechách koncert v říjnu, řekl mi své představy, souhlasila jsem a napsala pár písniček.

Máte ráda fantasy?

Moc. Stejně jako sci-fi a pohádky. To byl jeden z důvodů, proč se mi nabídka líbila. Hlavně mě zaujal princip filmu, že zlo nejde přemoci větším zlem, ale jenom láskou. Bylo mi to blízké, protože s tímto tématem pracuju ve svých písničkách: láska, strach, světlo, temnota a vztah mezi nimi, hledání řešení.

Mluvila jste o písničkách, ale zatím se psalo, že nazpíváte tu titulní. Jaká je tedy definitivní verze?

S Glenem jsme zašli na několik zkoušek v původním prostoru a pak na premiéru počátkem prosince. Byla jsem mile překvapena, producenti se snažili najít ty nejlepší lidi – režisér i scenáristka mají za sebou řadu úspěchů včetně cen Emmy, scéna je netradičně jednoduchá, avšak velmi nápaditá. Výborní jsou i herci. Bylo zajímavé dívat se jakoby sama na sebe z vnějšího pohledu.

Působíte plaše. Jak jste snášela natáčení dokumentárního filmu, který mapoval váš rozchod s Glenem?

Snažila jsem se i před kamerami být sama sebou, nedělat ze sebe, co nejsem. Když s námi filmaři začali během turné po Oscarech cestovat, nebyla jsem přesvědčená, že to chci, už tak jsme měli málo soukromí. Ale nijak razantně jsem se proti tomu nepostavila.

Přesvědčila jsem se, jak moc vyznění filmu záleží hlavně na střihu. Byla jsem smutná, že filmaři vynechali záběry s celou kapelou a týmem, kde bylo vidět, jak jsme šťastní. Byli jsme jako velká rodina, nejen já s Glenem. Oni ovšem upřednostnili náš vztah a jeho rozpad. Nadšená jsem z toho nebyla.

Přestože jste se s Glenem rozešli, dál jste spolupracovali. Vydala byste se na sólovou dráhu, kdyby neohlásil uměleckou přestávku?

Tenkrát ne, ta spolupráce mě bavila. I když jsem věděla, že jednou budu chtít natočit vlastní desku, nepočítala jsem s tím, že to bude tak brzo. Nakonec jsem ráda, že mě situace donutila postavit se na vlastní nohy. S Glenem to bylo tak, že on měl vize a já jsem byla jejich součástí.

Většina rozhodnutí byla na něm. Teď mám víc zodpovědnosti, ale zároveň i možnost realizovat své představy a celkový výsledek je na mně. Mám dobrý pocit, že si můžu vysnít, kam se můžu vydat, a sny zhmotňovat.

Kritici vás přirovnávají ke Kate Bushové a Joni Mitchellové. Jaké vzory máte?

Kate Bush a Joni Mitchell mezi ně určitě patří, takže to přirovnání mě moc těší. Ale jsou hudebníci, kteří mě ovlivnili možná o něco víc včetně Glena.

Koho máte ráda z českých písničkářů?

Vždycky se mi líbila Iva Bittová, ale tím, že žiju v zahraničí, jsem dost mimo. Ještě jsem stihla zaznamenat Lenku Dusilovou, ta mě taky zaujala. Ale pokud mám zmínit jednoho českého písničkáře za všechny, pak je to bohužel již nežijící Karel Kryl.

Další album se chystáte nahrávat na jaře na Islandu. Proč zrovna tam?

Na Islandu jsem byla jenom jednou, měli jsme v Reykjavíku koncert. Líbilo se mi tam, a když jsem začala plánovat nahrávání desky, kamarád muzikant v Německu mi doporučil tohle studio. Až když jsem se s jeho majitelem domluvila, zjistila jsem, že produkoval všechny desky Björk. Těším se.

Studio je na okraji města v přírodě. Není dokonale zaizolované, takže když prší, máte v nahrávce bubnování kapek do střechy, vítr… Je to přirozené a živé, může to být zajímavá zkušenost.

Otevírá vám Oscar dveře? Tuzemští umělci si často postesknou, že ceny fungují spíš naopak.

V Americe rok po Oscaru jsou nejlepší nabídky a příležitosti, pak dostanou Oscara další. My jsme se s Glenem snažili co nejvíc koncertovat s kapelou, hráli jsme v daleko větších divadlech než dřív, chodilo na nás víc lidí.

Když jsem pak startovala nový projekt, nezačínala jsem od nuly. V Americe to pomáhá hodně, jak se řekne Oscar, v branži vás berou s respektem. Na doživotí. V každém projektu, který děláte, máte napsáno Držitel Oskara.

Nedonesly se k vám obavy, že budete moc drahá nebo nafoukaná?

Ne, myslím, že působím na lidi normálně. Nehraju si na nedostupnou. Oscar mě nezměnil, nezměnila jsem názory ani pohled na svět. Normální Markéta z Valmezu.