Když jí bylo jedenadvacet let, rozhodla se, že nebude s běžnou chřipkou ležet týden v posteli a jednoduše ji přechodila. V té době si jen těžko dokázala představit, jak moc to ovlivní její budoucí život. Na to, že má Markéta něco se srdcem, se přišlo u zubaře. „Byla jsem na velkém zákroku a nemohla jsem se dlouho probrat z narkózy. Tenkrát doktory napadlo, že není něco v pořádku,“ vzpomíná. Nejrůznější vyšetření jejich domněnku bohužel potvrdila. Diagnóza: zánět srdečního svalu. Okamžitě ji sanitkou převezli na lůžkové oddělení interny, kde ležela šest týdnů. To nejhorší ji však teprve čekalo.

Nemoc si nepřipouštěla

Poté, co ji propustili z nemocnice, bylo všechno jako dřív – až na každodenní polykání prášků. O tři roky později zápasila Markéta znovu s chřipkou. Tentokrát však byla mnohem hůř snesitelná než obvykle. Tehdy od doktorů poprvé slyšela, že by jednou mohlo dojít na transplantaci srdce. „Byla to pro mě nepředstavitelná hrůza, a tak jsem celý svůj vnitřní svět donutila na něco tak strašného nemyslet,“ otřese se ještě dnes při vzpomínce. „To se mi naštěstí povedlo a zase jsem žila jako dřív.“ Navíc potkala svého nynějšího partnera Standu a zamilovala se.

Dítě? Nikdy!

Po pěti letech se vzali a začali uvažovat o miminku. Když se ale své kardioložky zeptala, kdy může mít dítě, dozvěděla se, že nikdy. „Můj svět se zhroutil. Jen díky manželovi a rodině jsem to opět dokázala překonat a žít dál.“ Období chřipek bylo pro Markétu vždy utrpení, každá nemoc byla horší a horší. Měla natolik oslabený organismus, že se musela vzdát nejen plavání a procházek se psem, ale i své milované práce. Pro zdravého člověka sice není prodávání ve starožitnostech fyzicky náročné, ovšem pro ni byla složitá už jen samotná cesta do zaměstnání. Její zdravotní stav se stále zhoršoval. Doktoři zvyšovali dávky léků, ale nic nepomáhalo. V její rodině se také objevily vážné problémy, které Markétě též nepřidaly. Najednou neviděla důvod, proč s nemocí bojovat, a na okamžik ztratila smysl života. Do toho přišla další chřipka. Po jejím vyléčení se od lékařů dozvěděla, že její srdce pracuje na pouhých osmnáct procent, a pokud se situace do měsíce nezlepší, zařadí ji do seznamu čekatelů na nové. Při následném vyšetření se zjistilo, že nejen srdce, ale i játra a ledviny pomalu vypovídají funkci. Byl nezbytný rychlý zákrok.

Jediné řešení - operace

Nepůjde-li hned na operaci, nedožije se rána. „Nikdy nezapomenu na ten šok a strach v očích mého muže. Já se ale nebála. Podepsala jsem souhlas k operaci a věřila, že to zvládneme já i doktoři kolem mě,“ vzpomíná Markéta. Když se probudila z narkózy, seděli u ní manžel, maminka a nejbližší kamarádi. Byla napojena na přístroje a z těla jí vyčuhovaly nejrůznější hadičky. Operaci ale přežila a to bylo hlavní. „Nejhorší byly hadice v ústech a v nose, těch jsem se naštěstí brzy zbavila. Další vedly z mého břicha do takové podivné tašky na kolečkách, která stála vedle postele a každou chvíli pípala a tikala,“ vyvádí mě z omylu, že umělé srdce bývá zpravidla zabudováno v těle. Jako věčný optimista se snažila nad situací moc nepřemýšlet. Věděla, že tento stav je jen dočasný a že bude zase lépe. Musela se však poprat s řadou věcí, které zdraví lidé berou jako samozřejmost. Výjimečný pro ni byl třeba okamžik, kdy jí sestřička po několika dnech umyla vlasy, nebo den, kdy se mohla alespoň posadit.

Nejsilnější chvilky byly ty, během nichž se opět postavila na nohy. „Bylo to za asistence dvou sester a doktora. Připadala jsem si jako nějaký ministr. Všichni kolem mě běhali, až jsem se styděla,“ usměje se. Zanedlouho ji přemístili na oddělení JIP kardiochirurgie. První dva týdny byly náročné, pak bolesti začaly ustupovat. Mohla se už procházet po chodbách a za doprovodu sestřiček se podívala i před nemocnici. „Kolotoč léků, kapaček, vyšetření a rehabilitačních cvičení jednoho dne přerušil doktor otázkou, co dělám ve čtvrtek večer.“ Jindy výřečná mladá žena najednou ztratila slova. „Mému tupému výrazu se zasmál a pozval mě do nedaleké hospůdky. Byla jsem v sedmém nebi, jít mezi normální lidi a bavit se,“ rozzáří se. Když se malovala a oblékala do civilních šatů, ovládla ji příjemná nervozita. Jakmile dorazila na místo, už ve dveřích vyfasovala půllitr s pivem a celou noc se skvěle bavila.

A je to tady: Transplantace

Uplynuly dva měsíce. Markéta měla zrovna na návštěvě celou rodinu, když se v pokoji objevil lékař s tím, že pro ni mají srdce a za hodinu a půl musí být na sále. „Už podruhé jsem usínala před operací, tentokrát však bez slz a s velkou nadějí.“ Nejnáročnější částí operace bylo vyjmutí srdce, které trvalo dvě hodiny. Po dalších pěti šedesátiminutovkách byla transplantace konečně u konce. Probírání z narkózy opět provázela nevolnost, ale po třech dnech se už Markéta stěhovala do jednolůžkového pokoje. Pomalu jí začalo docházet, co všechno má za sebou a kolikrát se dotkla smrti. „Po fyzické stránce mi bylo dobře, ale najednou na mě dolehlo trauma, které jsem si po celou dobu neuvědomovala,“ vrací se do doby, kdy jí bylo nejhůř. Deprese trvaly zhruba týden. A zase to byla rodina, kdo jí pomohl negativní myšlenky zažehnat. Markéta se nemohla dočkat, až se vrátí domů. Na lůžku strávila dlouhé tři měsíce. „Při odchodu jsem cítila, že pro mě končí kus života, a pochopila jsem, že všechno, co se mi stalo, byl dar.“

Zázraky se dějí

Po dvou a půl letech si Markéta znovu užívá plavání a procházky s pejskem, které jí tolik chyběly. Transplantace jí však obrátila život vzhůru nohama. Největší změny zaznamenala ve své tělesné kondici. „Každý den si uvědomuji ten zázrak. Můžu jít a nedusím se. Je to, jako když chodíte do kopce s padesátikilovým pytlem na zádech a najednou vás ho někdo zbaví.“ Cítí vděčnost ke své rodině i lidem z IKEMu. „Jenom díky nim žiju naprosto normální život,“ připouští. Markétin život tenkrát zachránila smrt mladého motorkáře. „Jsem mu vděčná každý den. Ale že nosím v těle cizí orgán, nemůžu řešit. Prostě to tak je a hotovo.“