Drobným zažívacím potížím, které se u něj občas objevovaly, nepřikládal nikdo význam. Manžel vždycky rád jedl, nejradši měl dobrou, českou kuchyni, kachnu se zelím a knedlo-vepřo-zelo.

Jednou dostal žlučníkový záchvat, ale ani lékaře tehdy nenapadlo, že by se mohlo jednat o předzvěst tak závažného onemocnění. Léky a dieta uvedly zažívání do pořádku, takže pan doktor usoudil, že podrobnější vyšetření nebude nutné. Můj muž je chlap jako hora a nikdy předtím nestonal.

Další záchvat bolesti byl ovšem tak silný, že jsme museli zavolat záchranku. A to manžel něco vydrží. V nemocnici ho podrobili všem možným vyšetřením a testům a vynesli ortel: rakovina slinivky břišní ve stadiu metastáz!

Zvolili paliativní léčbu, to znamená podávání různých utišujících prostředků, a na otázku, jakou má šanci a kolik času mu ještě zbývá, pokrčili rameny. Možná prý měsíc, možná rok…

Než přijde konec

Celá rodina byla úplně zdrcená, já jsem se málem zhroutila – ale nad vodou mě držel právě manžel! „Budeme žít jako dřív. Vůbec si mou nemoc nebudeme připouštět, stejně se nedá nic dělat. A ne abys mě trápila dietou, na tu už je pozdě a já si chci ještě užít života, který mi zbývá. Třeba se stane zázrak a budu tady strašit ještě léta.“

Tak jsem se rozhodla, že mu jeho přání splním. Plakala jsem tajně, aby mě nepřistihl. Nakonec mě svým humorem a pozitivním přístupem natolik nakazil, že jsem strach schovala do šuplíčku ve své hlavě a rozhodla se ho neotvírat.

Zatím to zvládám. A manžel taky. V létě sekal trávu, krmil králíky, a když byl unavený, šel si odpočinout. Někdy jsme vzali auto a vyrazili někam na výlet, protože dlouhé procházky ho už unavovaly.

Děti jezdí na víkendy častěji

Vařím mu dál jeho oblíbená jídla a kupodivu to s ním nic nedělá. Chce kachnu? Má ji mít. Plním mu každé přání a netrápím ho přednáškami, že by se měl šetřit. Má horší, ale taky lepší dny a ty plně využívá. Vždycky ho bavilo vyřezávat různé věci ze dřeva a na podzim se do tohoto svého koníčku pustil s nebývalou vervou. Viditelně pookřával a při práci si zpíval.

V poslední době hodně zhubl, avšak pořád se drží. Jsme teď spolu víc než kdykoli dříve. Děláme si vzpomínkové večery a vyprávíme si. Probíráme stará alba s fotkami dětí a vybavujeme si veselé zážitky. Manžel byl vždycky vtipný a humor ho neopouští ani teď, moc se spolu nasmějeme.

Taky naše děti s vnoučaty k nám o víkendech v poslední době jezdí častěji a manžel si dědečkovství užívá. Těší mě to a nemůžu se těch okamžiků nabažit. Snažím se vrýt do paměti každou takovou šťastnou chvilku, abych si ji potom, až bude hůř, mohla vyvolat; zavřít oči a pustit si ji v hlavě jako film.

Jsem ráda, že vnoučata budou mít na dědečka hezké vzpomínky. A pomalu začínám přivykat myšlence, že manžel dříve nebo později odejde. Že smrt je vlastně neodvratná součást života a jednou potká každého.

Nebo si to jenom srovnávám v hlavě a sama sebe přesvědčuju? A přitom vůbec nevím, jak budu reagovat, až ta chvíle nastane. Člověk se může na odchod někoho blízkého připravovat sebevíc, ale nakonec jím stejně bude zaskočen. Jak zvládnu samotu na chalupě v horách, kde mi ho bude všechno připomínat?

Hana

Někdy je lepší nemoc ignorovat

Co na to PhDr. Petr Šmolka? (psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12)

  • Před Hanou a jejím manželem musím smeknout! Jen málokdo by se totiž dokázal podobné situaci postavit tak statečně jako oni.
  • Hanin manžel se rozhodl svou nemoc ignorovat. Tím učinil v dané situaci krok nejen statečný, ale i prozíravý. Stejně dobře mohl zvolit pravý opak a zbytek života strávit v jakémsi pomyslném domácím mauzoleu. Vybral si ale plnohodnotný život. A udělal moc dobře! Snad každý onkolog potvrdí, jak rychle sejdou lidé, kteří „to už vzdali“, a jak zázračně se někdy lepší stav těch, kdo se rozhodli bojovat.
  • Svým postojem pomáhá Hanin manžel nejen sobě, ale zároveň svým bližním. Můžou si ho uchovat v paměti jako nesmírně statečného člověka, jenž byl až do posledních dnů činorodý.
  • Hana by manželovi měla poskytnout právě tolik péče a ohledů, o kolik si řekne. Určitě by nebylo šťastné, kdyby se ho pokoušela nadměrně šetřit a umravňovat a tím ho ještě více invalidizovat.
  • Pokud přijdou i dny, kdy se její muž bude snažit uspořádat „věci poslední“ a promluvit si o prozaických záležitostech, jakými jsou společné úspory, placení složenek či místa, kde má ukryty cennosti, neměla by debatu odmítat s poukazem, že mají přece ještě spoustu času. I kdyby ho opravdu měli, může si ho její muž prožít ve větším klidu.