Smělé plány
Měli jsme krátce po svatbě a ve vedlejší vesnici si pořídili rozlehlou parcelu a naše představy ukázali vybranému architektovi, který měl naše sny proměnit ve skutečnost. Vždy jsem toužila po menším domku s výhledem do údolí. Můj život se konečně stáčel správným směrem - svatba, zázemí, rodina.
Rodina na prvním místě
O matku jsem přišla jako malá, táta se už nikdy neoženil a životem se se mnou a sestrou protloukal sám. Byl veselý, upřímný a chápavý. Lepšího rodiče jsem si nemohla přát. Magda se odstěhovala do Prahy a já s manželem zůstala s tátou ve velkém dvougeneračním domě. Byli jsme si velice blízcí a nepanovaly mezi námi žádné rozpory. O to víc mě zasáhla zpráva o jeho rakovině. Nehroutil se a dočasnou nepřízeň osudu bral s lehkostí sobě vlastní. Poctivě docházel na všechna vyšetření a snažil se s nemocí bojovat. Díky jeho přístupu jsem brzy našla vnitřní klid a začala se opět soustředit na svůj vlastní život.
Není spěch, počkáme!
Uhodila jsem na manžela, aby popohnal architekty a začal shánět řemeslníky, kteří by pomalu budovali naše hnízdečko lásky. Jeho odpověď mě zdrtila víc než tátova špatná diagnóza. "Jen počkej, určitě budeš dědit. Snad nečekáš, že ten boj s rakovinou vyjde dobře v otcův prospěch? Zbytečně bychom nalili peníze do nákladné stavby. Tady už jsem si to oblíbil." Každé jeho slovo bylo jako rána kudlou přímo do hrudníku. Opovrhoval mou rodinou, byl vypočítavý a nelítostný. Pokoušela jsem se najít v jeho názoru smysl a pochopení, ale nedokázala jsem to. Byla to ubohá rána pod pás.
Nevyhnutelné
O pár měsíců později táta zemřel. I přes pozitivní prognózy lékařů ho nemoc udolala. Od manžela jsem se nedočkala podpory, ale jen výrazu, který říkal: "Vidíš? Tušil jsem to. Zvelebíme si to tady a za ušetřené peníze můžeme cestovat." Okamžitě jsem ho vykopla a v rodinné vilce zůstala sama. Všude visely vzpomínky na rodinu i ztroskotané manželství, každé mé slovo se ve velkém prostoru ozývalo tisíckrát. Čas trávím prací kolem domu a přemýšlím o životě. Uvidím, co mi přinese.
