Byl to šok, když mi lékaři oznámili, že bulka v mém pravém prsu není nevinná cysta, ale zhoubný nádor. Proplakala jsem noc v manželově náruči. Jak to řekneme dcerám? Nakonec jsme našli vhodná slova, pokud existují vůbec taková pro situaci, kdy sdělujete 10- a 15letým dětem, že je jejich máma vážně nemocná.

Zvládli jsme to nakonec všichni čtyři, mám totiž moc statečné holky a skvělého muže. Po operaci mi velmi pomáhali a byli mi oporou.

Přišla jsem o prs a po chemoterapii také o vlasy. Bylo mi strašně špatně. V té době jsem si začala uvědomovat, jak hekticky a nesmyslně jsem žila. Od rána do večera v zaměstnání a volných chvil jako šafránu. Byly dny, kdy jsem dcery ani neviděla. Už spaly, když jsem přišla z práce.

Rodinu nechci opustit, jsem zoufalá

V bezesných nocích jsem se utápěla v přehlídce ztraceného času. Kolikrát jsem byla s rodinou v kině nebo divadle? Kdy jsme byli naposledy na výletě? A co manžel? Vždyť on se o všechno stará, kvůli mé kariéře opustil tu svou a věnuje se domácnosti.

Plakala jsem bezmocí a zoufalstvím. Mám tak krásnou rodinu a vlastně jsem si toho nevážila, byla pro mě samozřejmost. K čemu ta honička za penězi, drahé auto, luxusní vila, když to hlavní, co jsem měla blízkým dát, byl můj čas, moje láska?

Samozřejmě jsem je všechny milovala, ale dávala jsem jim to vůbec najevo? Asi jen zřídka. A přesto teď vidím, jak moc mě mají rádi, co všechno dělají, abych se navzdory nemoci cítila dobře. Byla jsem sobecká, sebestředná ženská, posedlá kariérou a penězi.

Nyní mám čas alespoň něco změnit. Každý večer si povídáme. Jenom žasnu, co všechno moje holčičky vědí, jak zdravé mají názory, jak vyzrály, aniž bych se jako matka o to nějak zvlášť zasloužila. Hladím svého muže po vlasech, které prořídly a zešedivěly, což jsem ani nezaznamenala.

Mám metastázy, ale nevzdám to!

Předsevzala jsem si, že budu s nemocí bojovat. A jestli se uzdravím, všechno jim vynahradím. I sobě. Už teď se probouzím. Všímám si věcí, které jsem dřív nevnímala. Třeba mraky - jak zajímavé mají tvary! Nebo tráva, ráno je smaragdově zelená, ale podvečerní slunce ji zbarví dozlatova. Veškerá tahle krása mi unikala, ale o to víc ji teď nasávám všemi póry.

Mám metastázy na plicích a čeká mě další léčba, ale jsem smířená s tím, co mi osud přichystal. Může to být uzdravení, může to být smrt. A pokud přijde, chci ji přijmout vyrovnaná a se splacenými dluhy. Říkám svým dětem a manželovi, jak moc je miluju. Dávám do pořádku rodinné fotografie a chci sepsat pár veselých příběhů, aby pak někdy vyvolaly úsměv.

Občas se mě zmocní úzkost a smutek, protože mi navzdory touze po uzdravení síly ubývají. Jsou dny, kdy ani nemůžu vstát z postele. A tak mě manžel usadí do křesla na terase, držíme se mlčky za ruce a cítíme vzájemnou blízkost jako zamlada. Za tohle všechno „vděčím“ své nemoci. Ale není to příliš vysoká daň?

Karolína

Životní hodnoty spatříme až ze dna?

K problému se vyjadřuje PhDr. Petr Šmolka, psycholog

  • Příběh Karolíny není zdaleka jen o zhoubné chorobě! Je také o bilancování v okamžiku životního zlomu. Pořád se za něčím pachtíme, zanedbáváme přitom své bližní a menší signály, že to není dobře, naprosto ignorujeme. Mívají podobu drobnějších zdravotních obtíží nebo stesků těch, jimž nemáme čas se dostatečně věnovat. Dětí, partnerů, rodičů, ale i přátel a známých. Máme pocit, že nás nic nemůže zastavit, jejich trápení si nepřipouštíme.
  • Vždy máme po ruce spoustu argumentů, jimiž se jim i sobě snažíme namluvit, že to všechno děláme správně a pro všechny. Abychom se měli lépe! Tak dlouho se obelháváme, až se „ucho utrhne“. Někdy nás musí zradit zdraví, jindy nás zarazí odchod partnera či potomek „na drogách“. Až v mezních situacích jsme s to se zastavit a dojde nám, jakou pustinu jsme za sebou zanechávali. Přicházíme o životní hodnoty a prosíme osud, aby nám dal ještě jednu šanci. Asi by měl, ale musíme se o ni přičinit!