„Magdo, třese se ti ruka,“ upozornila mě kolegyně po jedné zvlášť výživné poradě. Novopečená nadřízená mi dala jasně najevo, že pokud nebudu operativnější, flexibilnější a nevímco ještě, zváží, zda mě nepřeloží na méně „vypjaté pracoviště“ - takhle to vážně řekla. Ostatně – už mi přece bylo padesát. „Nediv se, vždyť mě ta čarodějnice úplně rozhodila,“ podotkla jsem. „Kdo by z ní nebyl na nervy.“

Jenže za pár dní mě třas přepadl znovu. Stála jsem u pokladny a vyndavala peníze z peněženky, když se mi pravá ruka nezvladatelně roztřásla.

Neměla jsem to číst!

Zmocnily se mě obavy, že nemusí jít jen o příznak stresu. Když mě však krátce poté dcera upozornila, že za sebou trochu vleču nohu, byla jsem už vyděšená. Takto se přece projevují první příznaky Parkinsonovy nemoci – věděla jsem to, protože ji měl můj táta.

„Mami, okamžitě se objednej na neurologii,“ nabádala mě dcera, ale já otálela, jak jinak než ze strachu, že lékařská diagnóza mou neblahou předtuchu potvrdí. Místo toho jsem si začala vyhledávat informace na internetu.

A to jsem neměla dělat! Dočetla jsem se, že k dalším projevům nemoci patří pomalé nekoordinované pohyby. Obličej se mi změní v masku s minimální mimikou a začnu se šourat v předklonu. Čekají mě i poruchy rovnováhy, pády, zácpa a inkontinence. Začnu špatně artikulovat, budu mít potíže s psaním a nebudu se moci ani zvednout. Nakonec se dostaví úzkost, demence, deprese, zmatenost, ztráta pozornosti a paměti.

Svěřila jsem se proto se svými obavami dceři a rozplakala se. „Vždyť to nemusí být tak strašné, mami, a vůbec – třeba máš úplně jinou poruchu. Říkám ti to pořád, nestuduj příznaky a jdi na neurologii. Jestli chceš, tak tě tam objednám,“ zlobila se. Nakonec jsem se odhodlala a na vyšetření šla. Krevní testy nemoc nepotvrdily, ale po počítačové tomografii a magnetické rezonanci byla diagnóza jasná. Mám skutečně Parkinsona.

Neuroložka mě utěšovala, že jsme nemoc zachytily v raném stadiu a že rozhodně nemusím dopadnout tak tragicky, jak jsem se na internetu dočetla. Vysvětlila mi, že se mi v mozku přestal tvořit dopamin mající rozhodující vliv na pohybovou aktivitu.

Budu-li brát pravidelně léky s obsahem této chemické látky, nemoc bude mít pomalý průběh. Nemusím skončit na invalidním vozíku a paměť mi může sloužit ještě dlouhá léta.

Zatím to zvládám, ale mám strach...

Beru léky a cítím se docela dobře. Ruka se mi třese jen občas a bez potíží provozuju pěší turistiku. Procvičuju si paměť, aby mi nezakrněla. Hraju si s vnoučaty. Jenže strach, že přece jen skončím bezmocná a odkázaná na pomoc druhých, mi leží za krkem jako kámen.

Občas se v noci probouzím s pocitem nezvladatelné úzkosti. Srdce mi buší a nemůžu ani dýchat. Vstanu, uvařím si šálek čaje a pozoruju svou ruku, jestli se mi netřese. Někdy ano, někdy se vyloženě klepe.

Pokud se stane, že na něco zapomenu, přičítám to blížící se demenci. Začínám mít deprese. Jsou důsledkem mého strachu, nebo již příznakem zhoršujícího se zdravotního stavu? Nevím si s těmito stavy rady. Občas mě napadá, zda by nebylo nejlepší odejít z tohoto světa, dokud jsem ještě soběstačná a při smyslech.

Magdalena