Vážená redakce,
Chci se podělit o svůj příběh a možná i vyslechnout nějakou dobře míněnou radu, i když s uvědomuji, že mě mnozí z vás odsoudí. Miluji dva muže – manžela a milence.
| S manželem mě pojí jistota, láska, bezpečí a samozřejmě naše dvě děti. Je to jako bezpečný přístav, který bude vždy stejný a pevný. S přítelem Janem je to něco jako výbuch emocí. |
S manželem Tomášem jsme spolu již dvanáct let, máme dvě děti. Po dvanácti letech se sice ze vztahu vytratila zamilovanost a většina vášně, ale máme spolu velmi hezký vztah, založený na vzájemném respektu i pochopení, asi je nutno také dodat, že ani náš intimní život nijak nestagnuje.
Možná proto je překvapivé, že mám i milence. Trvá to již více než čtyři roky a ten vztah mi dává to, po čem se mi v manželství stýskalo – nevypočitatelnost, vášeň, vzrušení. Nikdy jsem nic takového neplánovala, prostě se to stalo, je celkem jedno jak. Ze začátku jsem se cítila špatně a chtěla jsem to mnohokrát ukončit, ale kdykoli jsem byla s ním, veškerá má předsevzetí byla zapomenuta, a já zas propadla jeho kouzlu. Nakonec jsem se smířila s tím, že miluji dva muže a že je oba svým způsobem potřebuji.
| Na druhou stranu někdy přemýšlím, jak to, že mi vyhovuje takhle schizofrenní život. Nejen že mi vyhovuje, já ho potřebuji. To je opravdu zvláštní a nerozumím tomu. |
S manželem mě pojí jistota, láska, bezpečí a samozřejmě naše dvě děti. Je to jako bezpečný přístav, který bude vždy stejný a pevný. S přítelem Janem je to něco jako výbuch emocí. Po každé noci či vzácném víkendu, který se mi podaří urvat, si připadám o dvacet let mladší, jako ta holka, co jsem kdysi bývala. Pokaždé mě čas strávený s ním nabije natolik, že z toho žiji dva týdny. Je to paradoxní, ale má to pozitivní vliv na celou moji rodinu. Jako bych ji prozářila svým štěstím a svou energií. Když jsem si uvědomila tuhle skutečnost, přestala jsem se tomu bránit. Proč taky?
Na druhou stranu někdy přemýšlím, jak to, že mi vyhovuje takhle schizofrenní život. Nejen že mi vyhovuje, já ho potřebuji. To je opravdu zvláštní a nerozumím tomu. Samozřejmě že mám někdy strach, že to praskne. Nechtěla bych nikomu ublížit, hlavně ne Tomášovi a dětem. Musím doufat, že se to nestane, a že se celá situace nějakým způsobem vyřeší. Vnitřně mám oba vztahy úplně oddělené, jako by je vedly dvě různé osoby. Možná, že to je důvod, proč necítím vinu ani nemorálnost. Co myslíte?
Vaše čtenářka Lucie