Dětství na baterky

Moje dětství se rozhodně nedá popsat jako radostné. Oba moji rodiče měli velkou zálibu v alkoholu a kdykoliv něco vypili, měli tendence mě "vychovávat a dávat mi lekce do života". Můj otec má ohromné sklony k hysterii. Jednou až dvakrát týdně se opakovala scéna, kdy si mě rodiče zavolali, hodinu neurvale řvali, dali mi pár ran pěstí a slovně mě ponížili. Když píšu pár ran pěstí, nemám na mysli drobné pohlavky, ale strašné rány srovnatelné s koňskou silou. Otec byl hřmotný chlap, po jeho ráně jsem často upadl na zem a z pusy mi tekla krev. Ještě druhý den při odchodu do školy jsem měl na tvářích zřetelný obtisk jeho dlaně. Matka se mě zastala málokdy a otce v jeho běsnění ještě podporovala. Pod palbou ran jsem prožil celé dětství až do dospělosti. To jsem se snažil jejich útokům vzdorovat a bránit se, ale rvačky nikam nevedly.

Strach z nového dne

V jednom kuse jsem měl stažený žaludek a očekával útok ze strany despotických rodičů. Dodnes se mi vybavují hrůzné scény a naskakuje mi husí kůže.

Stál jsem v kuchyni, když zničehonic jsem dostal od otce tupou ránu. Chatrné tělo odletělo přes celou místnost a vrazilo do kyblíku s vodou. To byla další záminka pro fyzický trest. Nebral si servítky, kopal do mě, urputné bolesti, žadonění a krev u pusy nebo u nosu pro něj nebyla důvodem ke konci.

V záchvatu vzteku mě otec napadl a jako mršinu odnesl do chlívku s prasaty. S věnováním "chcípni" mě tam nechal. Problém nastal ve chvíli, kdy prasata zavětřila krev a proměnila se v dobrmany. Vrhala se na mě, cenila zuby a několikrát se mě pokusila zalehnout. Jako zázrakem se mi podařilo uniknout. Neměl jsem sílu vrátit se do domu a čelit dalším útokům rumového krále. Utekl jsem na druhý konec vesnice k babičce.

Alkohol byl u nás doma spouštěčem vybití se na dítěti. Další příhoda z kuchyně, kdy jsem byl počastován mnoha kopanci a skončil s hlubokou tržnou ránou na hlavu, nás odvedla do nemocnice. Rodiče možná dostali strach a jeli jsme na chirurgii. Před doktorem se otec několikrát pochlubil, že za mým zraněním stojí on. Já jsem ve skrytu duše doufal, že se muž v bílém plášti bude pídit po detailech, ale nestalo se tak. Se sedmi stehy, omráčenou hlavou a léky na bolest mě s přiznanými tyrany poslal domů.

Ani vcelku neškodná návštěva holiče se neobešla bez taškařic. Jakmile otec viděl můj sestřih, popadl nůžky a ostrou špičku mi vrazil do ucha tak hluboko, dokud se nezačala řinout krev. Vlasy mi ostříhal a po jeho rejdění v uchu jsem měl ohromné strupy. Děti ve škole se ode mě začínaly odtahovat a koukaly na mě skrz prsty. Nedivil jsem se jim.

Ani dovolená v Bulharsku nebyla vysvobozením. Žadonil jsem, abych mohl zůstat u svých prarodičů, ale to se jim nezamlouvalo. Potřebovali s sebou fackovacího panáka, který by se choulil v rohu a klepal se strachy. Na pláži jsem si našel kamaráda, ale otcovi přišlo zábavné znemožnit mě před ním a podrobně ho informovat, jaký jsem lempl, břídil a hlupák.

Obětí rvaček jsem nebyl jen já, občas se v alkoholovém opojení vrhli i sami na sebe. Přetahovali se a rvali jako divá zvěř. Všeho jsem musel být svědkem. Většinou následovala neurvalá soulož, o které věděli snad i lidé v sousedním městě. V ty chvíle mi bývalo zle po psychické stránce. Časem jsem začal spávat na balkoně, rodiče si toho nevšimli a já měl aspoň v noci klid.

Často se u nás střídaly návštěvy. Rodiče byli sice primitivní, ale dokázali velmi umně skrývat, co se děje za zavřenými dveřmi. Když se mě někdo zastal, podruhé se u nás neobjevil. Většinou se se mnou ale zavřeli v pokoji a domlouvali mi, že rodiče to se mnou myslí dobře a já jsem jenom nevděčný zmetek, který jim dělá naschvály, špatně se učí, neposlouchá, vzdoruje a utíká z domova.

Své nepopsatelné "kouzlo" měly i ty dny, kdy jsem si přivedl svou vlastní návštěvu. Rodiče se jich ujmuli hned mezi dveřmi a začali mě špinit. Kamarádi se jejich vystoupením bavili a veškerá poklidná atmosféra byla pryč. Otec byl směšně vulgární a matka nedbala etikety a v nebezpečně rozepnuté košili ukazovala svá nevzhledná ňadra. Alkohol jí zpomaloval reflexy, blábolila a u nosu měla nudli. Žaludek mi jel naprázdno, ale otáčel se rychleji než věštecká koule.

Vlastní cestou

I když jsem se po maturitě na čas chytil špatné party a žil v alkoholovém opojení, dokázal jsem se vzepřít a zatoužil jsem po normálním životě. Hluboko v sobě jsem si byl jist tím, že to, co mám za sebou, do normálu rozhodně nezapadá. První vysokou školu jsem vystudoval tady v Čechách, druhou až za velkou louží. Potkal jsem svou životní lásku a spřízněnou duši a poprvé v životě, mimo bezpomínečné lásky mých prarodičů, jsem okusil, co je to ryzí cit. Prošla se mnou zdlouhavým procesem, kdy jsem se vzpamatovával z výchovy a očišťoval se od vlivu mých rodičů a nacházel všechny krásy života. Manželství je už mnoho let harmonické a bez mráčku. I když jsme s rodiči nestrádali, žil jsem ve spárech emoční chudoby. To vše teď sám sobě, své ženě a dětem plně vynahrazuji. Mám dobré postavení v práci a dům na lukrativní adrese.

Před dětmi jsem své rodiče prohlásil za mrtvé a snažil se od nich nadobro odříznout. Svědomí mě však dohnalo a pokusil jsem se s nimi spojit. Téměř roční snaha byla marná, když mi přišlo předvolání k soudu. To pro mě bylo konečné vystřízlivění. Už nechci svým rodičům dokázat vůbec nic. Matka se mě snažila kontaktovat a popřát mi k narozeninám, ale při prvních slovech se opět dostavily nepříjemné pocity kolem žaludku. Zavěsil jsem.

Možná jsem zakonzervovaný ve svém vlastním světě, ale užívám si obyčejný život. Chodím do práce a večery trávím s rodinou. To, co je pro většinu lidí synonymem nudy, je pro mě absolutní blaho a ta nejdokonalejší náplň života. Mrzí mě, že jsem neměl šťastné dětství. Mrzí mě, že moji rodiče neměli ambice dát svému dítěti lásku a radost. Moje žena má čtyři sourozence a celá její rodina žije v záviděníhodné symbióze. Já mám jen jednu sestru, která je přesnou kopií mých rodičů. Ještě nepropadla alkoholismu a paranoie, ale škodí, kudy chodí. Jednou mi objíždí auto klíčem, podruhé mé uráží a haní, jindy fyzicky napadá moji manželku. A když jsem ji instinktivně bránil, s křikem odběhla a po pár dnech mi přišlo trestní oznámení z důvodu pokusu o vraždu.

Díky dětem prožívám krásné chvíle. Kdyby mou ženu nelimitoval věk, rád bych si pořídil další přírůstek. Uvidíme, co život přinese. Syn prochází pubertou a dcera válí na tanečním parketu. Na oba jsem náležitě pyšný a provádím svůj skromný a tajný experiment. Jsou téměř mými kopiemi a zkoumám, jak bych asi vyrůstal já, když by moje dětství postrádalo násilí. Nikdy jsem své děti neuhodil a neuhodím. Nikdy nejednám bezmyšlenkovitě a bezdůvodně. Nikdy nezvýším hlas neprávem. Nikdy se nerozhodnu bez diskuze. Cestujeme, poznáváme a motivujeme je k lepším výkonům.

Už všechno vím

Jako kluk jsem utíkal do svého vlastního světa. U babičky na půdě jsem našel poklad v podobě vědeckofantastických knížek. Před hysterií jsem mizel k příběhům Asimova a Bradburyho a svým tajným fyzikálním a chemickým experimentům. Kamarádů jsem příliš neměl, pro ně jsem byl jen otloukánek. Chvílemi mi připomínali rodiče, radši jsem se všem stranil. V sedmé a osmé třídě jsem dokonce reprezentoval naši školu na vědomostních olympiádách a v rádiu, které jsem sám sestrojil, jsem poslouchal naučné diskuzní pořady. Fascinovalo mě, jak dlouhé mohou být šňůry slov, aniž by je neprotnuly dramatické výstupy, vulgarity a urážky. Desky Jana Wericha byly už tenkrát jako balzám na pošramocenou dětskou duši.

I když o to nestojím, čas od času se ke mně kusé informace o rodičích donesou. Společní známí se neubrání a vysypou na mě všechny podrobnosti. Jsem si jistý, že alkohol už na nich nechal tak hluboké stopy, že propadají bludům.

Bývá zvykem, že se člověk na konci takového vyprávění na něco zeptá, i třeba bez jistoty odpovědi. Já se na nic zeptat nechci, na všechno jsem si přišel sám. Občas to bolelo, jindy tekla krev - u nosu i ze srdce. Vcházím do středního věku a stále mám ambice užít si život naplno, mám své plány - podnikatelské i osobní. Možná přijde dítě, možná zatoužím po titulu doktora filozofie.

Lhostejnost bolí víc než rána

Jedno vím ale s jistotou. Nebijte svoje děti. Rána nic nevyřeší. A nebolí jen navenek. Máte-li podezření, piďte se. Máte-li důkazy, usvědčte tyrany. Nebuďte lhostejní.