Ten vztah se vám podařilo úspěšně utajit. Já to taky nikde nevytrubuju. V Brně spolu žijeme čtyři roky, Amelie tu chodí do školy, teď jde do druhé třídy. Jinak to funguje tak, že pendluju mezi Brnem a Prahou, ale základnu máme tady. Jsme s Petrem oba v angažmá v Městském divadle.

Děláte nějaký sport, v němž se uplatňují rány a chvaty?

Právě že ne, ale kluci ze zásahovky nám hodně pomohli. Šlo mi střílet do terče, pak nám pustili projekci, měli jsme střílet „naživo“, jenže to mám záklopku, „na lidi“ střílet neumím. Ale abych svou odpověď upřesnila: mám ráda i role, které mi vůbec nesedí. V tom jsou lákavé.

A taky se stane, že něco vypadá úžasně, ovšem nakonec...

Jasně. To se stane. Máte pocit, že jde o senzační šanci a vyjde z toho naprostá ptákovina a je to tak špatný, že jenom zíráte. Což neplatí pouze v herectví.

Vaše filmy se stále vracejí na obrazovku, nedávno Helimadoe, Saturnin… Co jim dnes říkáte?

Když něco natočím, už se znovu nikdy nekoukám. Chodí za mnou lidi, říkají mi hlášky z Kouře, zřejmě ten film zažil nějaký comeback, protože ho znají i dvacítky. Seděla jsem v kavárně a číšník se zeptal: „Ahoj, Kotě, startku?“ A já si říkám, ten je drzej, než mi došlo, že je to z Kouře a chtěl mi udělat radost.

Kdy kývnete na roli v seriálu? Natáčela jste i na Slovensku…

Nevinní byl takový psychologicky laděný příběh jedné rodiny. Hlavní roli hrál Maroš Kramár a byl určitě jedním z důvodů, proč jsem do toho šla. Znám ho asi od svých patnácti let, ale před kamerou jsme se nesetkali. Teď jsem to napravila a bylo to fajn. Na herectví miluju, že jdu pokaždé do něčeho jiného.

Televizní podzim zahltí právě seriály. Jednomu z nich, Ententýky, se říká český Sex ve městě, hrdinkami je pět žen. Hrajete fotografku Johanu. Jaká je?

Každá z nás má svůj příběh. Johana je rozvedená ženská, má osmnáctiletou dceru, patnáctiletého syna, a protože ji profese neuživí, udělá si kurz a pracuje taky jako manikérka. Je velký svéráz… To jediné můžu prozradit.

Hledíme do zahrady, venku jsou sklizené meruňky, ochutnáváme sladká rajčata. Jak jste si zvykla na tenhle kolorit?

Než jsem potkala Petra, tak mi Brno připadalo někde daleko za humny. Bydlíme na okraji města, což mi vyhovuje, je tu krásně. Do Prahy dojíždím a není to nic výjimečného, jen si uvědomte, kolik brněnských herců točí v Praze… Odjakživa hrnu změny před sebou, jak přicházejí. A taky se odmítám přizpůsobovat všemu, co je obecně nastaveno, že se takzvaně dělat má.