Z jaké Moskvy jste odjížděla?

Ještě z hezké letní Moskvy. Na konci června skončila Vanessce škola, takže jsme sedly do letadla a zamířily do Čech na prázdniny. Dcera zůstala u babiček, já cestovala náklaďákem se svou partou do ruské Karélie, abychom natočili další z dílů pořadu Na cestě pro Českou televizi.

Když jsme přijeli na ostrov Valaam v Ladožském jezeře, tak nám místní starousedlíci říkali, že tak teplé počasí posledních dvacet let nezažili. Pro natáčení tedy bylo ideálně, ovšem po našem návratu vypukly v Rusku ty hrozné požáry.

Co si myslíte, že je u moderátora nedůležitější?

Za těch dvacet let v profesi jsem se snad naučila zbavit lidi trémy, aby přestali vnímat červené světýlko ve studiu nebo na kameře, a něco o sobě řekli. To je podle mě základ každého dialogu - důvěra.

Zpovídala jste na Radiožurnálu řadu hostů z různých oborů. Nebála jste se, že se třeba zeptáte úplně pitomě?

Ale já se určitě pitomě zeptala! Pokud je to ale otázka, kterou v rozhovoru k něčemu směřujete, nebo má nastolit nějaký neočekávaný efekt, myslím, že je vše dovoleno.

Důležitá je příprava. Třeba polovinu toho, co se během ní dozvíte, ani nepoužijete. Ale hosté, většinou velmi úspěšní lidé, vaši snahu ocení a samozřejmě počítají s tím, že proti nim nesedí odborník.

Pamatuju si, jak jsem měla ve studiu profesora z Liberce, který mluvil o nanovláknech jako materiálu budoucnosti. A já jsem po něm pořád chtěla vysvětlit, jak je to nanovlákno maličké, abych si ho uměla představit.

Tehdy ze zeptal: „Ve střevě máte bakterie coli, víte to?“ Já: „Ano, vím.“ – „Ta bakterie je nezahlédnutelná pouhým okem, víte to?“ Já: „Ano, vím.“ – „No a my na tu bakterii z těch nanovláken umíme udělat ponožky a čepičku.“ Bakterii v ponožkách a v čepičce vidím díky panu profesorovi Davidu Lukášovi od té doby jasně před sebou.

Nezapomněli na vás posluchači?

Vypadá to že ne. Pořád mi ještě chodí e-maily… A když jsme letěly s Vanesskou do Moskvy, stevard mi přinesl krabičku – dárek. A řekl, že se těší, až se do dopoledního Radiožurnálu zase vrátím.

Vanesska hned byla zvědavá, co jsem dostala. Bylo to letadélko ČSA, malý přívěsek na klíče, ale pro mě v tu chvíli něco jako Řád bílého lva. Nosím ho pořád s sebou.

Přemýšlíte o tom, že Vanessce pořídíte sourozence?

Ráda bych. Už jsme na toto téma vedly řeč. Jednou vyhrávala sestřička, pak bráška. Teď by myslím brala obojí. Já vždycky říkám, že jsem žila dvojí život. Jeden do doby, než se narodila Vanilka. S ní vidím svět znovu… A je úplně jiný, s jinými hodnotami. Určitě s mnohem cennějšími.