Lucie delší dobu pokukovala po dětech na ulici a nahlížela do kočárků, až si s přítelem Milanem řekli, že je čas pořídit si vlastní. Během čtyř let spokojeného soužití se oba utvrdili v tom, že spolu chtějí být navěky, a Lucie tajně doufala, že žádost o ruku přijde, jakmile otěhotní. „Měla jsem všechno krásně naplánované a už jsem se nemohla dočkat, až opustím práci a začnu se naplno věnovat své rodině,“ vzpomíná provozní pražského hotelu. Vyhlídka poklidného rodinného života se však vytratila ještě dřív, než se dcerka vůbec stihla narodit.

Nemůžu mít děti?

První potíže se ovšem objevily, už když se snažila otěhotnět. Lucie vysadila antikoncepci a těšila se na chvíli, kdy jí doktor oznámí, že v ní roste nový život. „Věděla jsem, že to asi nepůjde hned, ale nepodařilo se to ani po půl roce. Začínala jsem být zoufalá,“ přiznává. „Neměla jsem za sebou žádný potrat, který by snižoval mou šanci mít miminko, ani nikdo z rodiny neměl s plodností problémy.“ Slova doktora jí však vyrazila dech. „Řekl mi, že nejspíš nikdy nebudu mít děti. Málem jsem se z toho sesypala.“ Následující rok docházela pravidelně na kontroly a naděje na otěhotnění se každou prohlídkou snižovala. „Doktor mě stále utvrzoval v mé neplodnosti a já už pomalu přestávala doufat,“ povzdychne si.

Uplynuly další dva roky a hormonální léčba konečně zaznamenala úspěch. Lucie otěhotněla. „Byla jsem tak šťastná, zároveň ale i vyděšená, že se mi nepodaří miminko donosit.“ Radostnou zprávu oznámila všem známým a s přítelem se okamžitě pustili do zařizování dětského pokojíčku.

Opustil mě těhotnou

Když byla Lucka v šestém měsíci těhotenství, začal její vztah s Milanem skřípat. „Možná už to nefungovalo delší dobu, ale dřív jsem si ničeho nevšimla. Byla jsem asi moc zahleděná do sebe,“ přiznává dnes. Dvojice trávila čím dál méně času pohromadě. Budoucí maminka si často stěžovala na nevolnost a málokdy měla náladu na nějaké společné aktivity. Přestala také pečovat o svůj zevnějšek a dlouhou dobu ji nenapadlo, jak moc to jejich vztahu může uškodit. „Říkala jsem si, že devět měsíců nějak zvládneme a s narozením dítěte se vše vrátí do normálu.“ Partner bohužel situaci nezvládl a Lucii opustil – dva měsíce poté, co si krizi uvědomila. Tedy ještě dříve, než přišla na svět malá Nikolka. „Našel si milenku a mě nechal samotnou s naším nenarozeným dítětem,“ postěžuje si Lucie. Posledních pár týdnů před porodem trávila tedy ve společnosti rodiny a kamarádů, kteří se ji snažili rozveselit. „Vůbec jsem si nedokázala představit, co bude dál. Připadala jsem si tlustá a ošklivá, bála jsem se, že zůstanu sama.“

Když se však dcerka narodila, všechny negativní myšlenky šly stranou. „Čtyři roky jsem čekala na tenhle zázrak, který jsem teď držela na prsou,“
zasní se na okamžik. „Přebírala jsem úplně novou životní roli a byla odhodlaná ji zvládnout.“

Umírala mi v náruči

Milan se za Luckou stavil ještě v porodnici. „Udělal mi radost. O jeho přítelkyni nepadlo ani slovo a já si na chvíli myslela, že bychom to mohli dát znovu dohromady.“ On o to však nestál. Milanova nová partnerka čekala na chodbě, jak se později dozvěděla od rodičů, kteří se s ním minuli ve dveřích. Přišel se podívat, jak se oběma daří, a oznámit novopečené mamince, že se nezříká otcovských povinností. „Opravdu se o nás dobře staral.

Nikdy tu nebyl na sto procent, ale vždycky jsem ho mohla o cokoli požádat,“ připouští. Přestože byla na výchovu dcerky sama, nikdy si na nic nestěžovala. „Našla jsem smysl života a byla vděčná, že jsem nakonec přece jen dostala příležitost stát se matkou.“

Neuběhl však ani rok a půl od doby, kdy si Lucie vezla novorozeňátko z nemocnice, a znovunabyté štěstí se začalo pomalu vytrácet. Nikolka se během jednoho měsíce třikrát léčila ze silného nachlazení. „Měla oslabenou imunitu. Doktor řekl, že to mohl způsobit můj stres v době těhotenství,“ pokračuje s pohledem upřeným z okna. Až dosud vypadala vyrovnaně a spokojeně, ale najednou je suverenita, se kterou doteď vyprávěla svůj příběh, pryč. V jejích očích vidíte bolest a prožitá muka. Několik vteřin mlčky kouká na rušnou ulici a pak se znovu pouští do vzpomínání. „Myslela jsem, že už se uzdravuje. Najednou jí v noci vyskočila teplota. Pořád plakala, až jsem s ní nakonec vyjela na pohotovost. Už ale bylo pozdě,“ dodá a opět se chvíli odmlčí. „Nikolka se nakazila meningokokem typu B. Zpátky domů jsem si ji už nepřivezla.“

Znovu matkou

Okamžiky poté, co jí lékaři oznámili, že dcerka boj s nemocí prohrála, si vybavuje jen matně. „Probudila jsem se na nemocničním lůžku a na zlomek vteřiny zaváhala, jestli se mi to jen nezdálo. Je těžké uvěřit, že jste přežili své dítě. Nezažila jsem horší pocit.“ Když se ubezpečila v tom, že o maličkou doopravdy přišla, chytil ji amok, ve kterém by prý byla schopna zabít. „Házela jsem vším okolo sebe, pak jsem lítala po pokoji, padala na zem, mlátila do zdi,“ popisuje svůj záchvat smutku a bezmoci, který se opakoval ještě několikrát. „Prášky na nervy byly slabé a žal moc silný. Nakonec jsem si pobyla pár týdnů na psychiatrii.“ Díky rodině a přátelům se však brzy vrátila domů. Zanedlouho potkala novou lásku, která jí pomohla znovu najít smysl života, takže se za necelé tři roky opět chlubila zakulaceným bříškem. Druhorozená dcera Patricie se narodila před dvěma a půl lety a Lucii zaměstnává natolik, že si jen zřídka vybaví tragédii, která ji postihla. „V mém srdci má Nikolka nenahraditelné místo, vždycky na ni budu s láskou vzpomínat. Teď je tady ale Patricie, která mě potřebuje, a já tu pro ni jsem na sto procent,“ uzavírá.