Diskutujte: V Jaké roli máte Ljubu Krbovou nejraději?

Prý se chystáte do taoistického kláštera zdokonalit se v bojových uměních. Kdy?
V nejbližší době ne. Aby to mělo smysl, musíte tam být aspoň měsíc, ideálně tři. Někteří z mých spolubojovníků tam strávili i rok. Člověk dozraje a poskočí třeba o desetiletí. Tam odcházeli kluci a vraceli se hotoví lidé. Dovolená vyjde jen na týden. Pojedeme do Chorvatska, kamarádi tam mají domek na ostrůvku. A protože Ondřeje bych na čistě válecí dovolenou nedostala, nalákala jsem ho na svátky nanebevzetí Panny Marie. Bude co fotit. Projednou trochu civilizace bez hmyzu, bláta a špíny neuškodí. Když jedete do chudé země, musíte se připravit na jiný standard. Člověk si zvykne, vždycky je něco za něco. A zážitky vám nikdo nevezme. Jenže letošní léto mám spíš pracovní.

Ano, hrajete ve Švandově divadle v adaptaci Vieweghova Románu pro ženy. Četla jste dívčí či ženské romány?
Moc ne. Babička měla v knihovně prvorepublikové knížky, třeba Anduliny trampoty, které jsem jako dítě hltala. Dívčí románky a harlekýnky mě nikdy nebraly. Člověk si nemá nic lakovat narůžovo a beletrie i filmy nám dávají špatné návody a falešné naděje. Pak chápu svou dceru. Když vidí ty úžasné vtipné sebevědomé prince v amerických filmech, čeká, kdy některý zaklekne u dveří. Romantické komedie jsou jich plné, ale najděte jich pět na Václaváku!

Vy teď spíš ujíždíte na sci-fi, na které vás naučil manžel.
Nejvíc čtu svého Neffa, to je pravda.

Ondřej na jednom ze svých webů vyprávěl, že píše román o soužití herečky a spisovatele.
Jmenovalo se to Celebrity a vykradl naše soukromí, což mu nezapomenu. Jde tam o to, kdo koho zabije a sežere, ale to nám snad zatím nehrozí. Nakonec couvl a konec nechal otevřený s tím, že se k tomu možná jednou vrátí. Nikdy se nepotkal s žádnou filmovou star, ale jak mě doprovází na společenské akce, ač je nenávidí, dokázal zachytit atmosféru a má tam úžasnou scénu s opilým Jackem Nicholsonem. Někde na večírku asi viděl jeho předobraz. Je to tak autentické a věrné, že jsem se lámala v pase.

Díky Ondřejovi jste začala i fotit. Už jste měla i vlastní vernisáž.
Chtěla bych mít na focení víc času. Ráda fotím běžný život, což je čím dál tím těžší. Pravidla v exotické cizině jsou tvrdá. Je fajn, když se s těmi lidmi domluvíte, že se můžete volně pohybovat po vesnici a fotit. Napřed portréty, které jim ukazujete na displeji. Pak si na vás zvyknou a za dvě hodiny už se vrátí ke svému životu a vám se podaří udělat ty nejlepší fotky. Ale na to potřebujete být sama. Myslím, že ženské fotografky to mají jednodušší, snáz navážou kontakt.

Spolupracujete se sdružením Múzy dětem a jezdíte po dětských domovech. Nemá člověk cukání vzít si nějaké dítě domů?
To mi povídejte! Ty děti by daly všechno za to, kdyby měly domov. Když vyprávějí, co zažily, chce se vám brečet. Jedna holčička mi ukazovala mušličky a říkala, že jsou z Chorvatska. „Tys byla u moře?“ ptala jsem se. „Ne, máma s tátou. Tohle mi přivezli.“ A svou dceru dali do děcáku s odůvodněním hmotné nouze. To jsou věci, které vám podrazí kolena. Většina dětí ale své rodiče do posledního okamžiku brání.

Jak se má vaše vyvdaná vnučka? Chystala jste se, že s vámi začne sportovat.
Dodo zatím sportu moc neholduje, ale chodí s námi na dlouhé procházky se psem. A když je to do kopce a hodně dlouho, Ondřej začne s pohádkou o princi Pepíkovi – to je náš nejoblíbenější hrdina. Nedávno jsem zvolila návrat do dětství – pexeso. Taky jsme se učili prší. Dodo je velký karbaník, což Ondřej komentoval: „Tvoje prababička za války živila rodinu jako profesionální karbaník, tak se to prší uč. Kdovíkdy to budeš potřebovat.“

Nebyla herečka?
Ano, a Ondřejovi zprotivila divadlo, protože ho vodila na ponuré hry 60. let. Když žila s jeho tatínkem, svým druhým mužem, herectví pověsila na hřebík a hrou v karty vylepšovala za války rodinný rozpočet. Taky psala divadelní hry, překládala… Musela to být zajímavá baba. Poprvé se vdávala v sedmnácti a Ondřeje měla ve dvaačtyřiceti. Tahle tchyně by mě opravdu zajímala.

Probudím se včera, tak zní titul jednoho poměrně čerstvého filmu, kde jste si zahrála. Chtěla byste se probudit včera?
Když, tak rozhodně ne před třicítkou. Naprosto chápu svou dceru – člověk se pořád trápí a něco řeší. Možná to přišlo i s narozením dítěte. Střed světa se najednou posune a všechno dostane tu správnou rovnováhu. Nic proti dětství, bylo hezké, ale třeba času na konzervatoři bych se vyhnula. Já si studentského života moc neužila, byla jsem chůva mladších sourozenců. Nestíhala jsem randit, nenaučila se nikdy pořádně pít ani kouřit.

Koho jste měla na plakátu v pokoji, když jste dospívala?
My se ségrou plakáty neměly. V paneláku byly dřevotřískové stěny, na plakáty jak dělané. Před spaním jsme soutěžily, která z nás hodí kus prádla tak, aby tam zůstal viset. Naši na to nepřišli, je to tichá hra. Jen maminka si občas stěžovala, že ta pračka nějak zatrhává.

Přemýšlíte někdy o věcech jako stáří, důchod?
Říkám si, že je potřeba si užít a starat se o tu schránu. Že mám vrásky nebo nevypadám jako ve dvaceti, to neřeším. Bojím se omezení, která stáří přináší. Že některé věci nebudu moct dělat. Doufám, že duševně na tom budu tak dobře, že si najdu vedlejší aktivity, protože je důležité žít pořád na plný pecky. Mám vzor v Ondřejovi, který místo aby aktivit ubíral, přidává si další. Komunikuje s mladými a nevzpomíná na to, jak bývávalo. Vypočítala jsem, že jestli na tom budu jako on, ještě minimálně čtrnáct let by to mělo být fajn!

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na webu www.vlasta.cz