Diskutujte: V jaké roli se vám Lenka nejvíce líbila?
Co vám připomíná věta: „Maminko, nezlob se, ale já musím brečet“?
Proboha, kde jste to na mě vyhrabal? To bylo kdysi dávno, měla jsem hezké angažmá v Ostravě, ale muž byl v Praze a malý Filip nesnášel ostravské klima. Pan doktor doporučil změnu prostředí. Maminka v té době šla do důchodu a nabídla mi, že vezmou Filípka k sobě.
Muselo se vám po něm hodně stýskat...
Bylo to těžké období, věděla jsem, že bude u našich jako v bavlnce, ale stýskalo se mi strašně. Muž jezdil jeden víkend za ním do Hradce a druhý za mnou. A jeden večer na malém nádraží v Liticích, kde měli naši chalupu, jsme zamávali tatínkovi a syn mi řekl tuhle větu. Zasáhlo mě to strašně, nejen co mi řekl, ale i jak to, brouček, v pěti letech formuloval.
Co následovalo?
Řekla jsem mu, že už budeme jenom pohromadě. Odešla jsem ze stálého ostravského angažmá na volnou nohu do Prahy. V tu chvíli jsem byla připravená dělat cokoliv, klidně i uklízečku.
Kdy vás naposledy život jakoby katapultoval do příjemné euforie?
Období po natáčení „Dětí noci“, které samo bylo moc milé. Pracovala jsem s dcerou Marthou, pak Martička, zrovna na moje narozeniny, dostala ve Varech křišťálový glóbus a já v březnu Českého lva.
Nyní obráceně, kdy vás zcela nečekaně a bez vašeho rozhodnutí život uzemnil, zastavil?
Měsíc nato mi telefonicky sdělili diagnózu: nádor prsu.
Bylo to pro vás velké zastavení?
Bez debat. Něco takového vás zastaví samo, bez vašeho rozhodnutí. A zastaví vás to i fakticky. Když mi byla sdělena diagnóza, dotáčela jsem právě seriál a všichni v něm zainteresovaní byli tak úžasní, že mi půl roku vycházeli vstříc. Mohla jsem točit ve dnech, kdy jsem věděla, že mi nebude špatně po chemoterapii. A navíc, nikdo tuto informaci nevynesl. Takže bulvár se o tom dozvěděl až za půl roku, když to po natáčení jiné věci prozradila jedna maskérka. Ale to už jsem na tom byla psychicky líp.
Říká se, že co nás nezabije, to nás posílí. Co vás v tom zastavení se zase postavilo na nohy?
To je těžké takhle jednoznačně říct. Určitě to nebylo rychle. Zřejmě člověk v těžkých situacích zmobilizuje nějaké skryté síly. Ani nemusí jít o velké věci, mně často pomáhají zdánlivé maličkosti.
Když si člověk neuvědomí malé radosti, nemůže docenit opravdovost života, takhle to myslíte?
Absolutně. Malé radosti jsou nejpodstatnější, pro mě určitě.
Co je pro vás krásného na životě jako takovém?
Všechno, život sám. Teď děkuju za každý den, i když prší, říkám si: Jo, je to taky hezký.
Čemu jste se v poslední době nejvíc zasmála?
Předevčírem jsme slavili narozeniny vnuka Moriska, deset let. Dostal dárek, který si hodně přál a asi v něj ani nedoufal. A zatímco jeho sestry v takových situacích výskají radostí nebo pláčou dojetím, on nad darem seděl s vážnou tváří. „Máš radost, Moro, ne?“ říkám mu. „Jo, mám, strašnou, ale snažím se to zakrejvat,“ odpověděl zachmuřeně. Chlapi jsou fakt divní.
Jste svěřovací typ člověka, nebo si tyto záležitosti spíše tutláte sama pro sebe?
Já bych i tutlala, ale myslím, že bych pak praskla. (smích) Musím se podělit.
S kým?
Když jsem byla hodně mladá, tak to byla většinou nejlepší kamarádka nebo kamarád, protože já se hodně kamarádila i s klukama. Později k tomu přibyl můj muž. Pravda, jak stárnu, víc si vybírám, komu se svěřím.
Tipnul bych si, že za vámi chodí spousta lidí se svěřovat.
Ano, jsem vrba. A ráda. Baví mě lidi poslouchat, tedy naslouchat jim, a taky pozorovat.
Není právě tohle na životě krásné, to potkávání se, povídání si z očí do očí a naslouchání?
Určitě. Možná je právě tohle smyslem našich životů, co já vím.
Lenka Termerová: Miluju každý den, i když prší
Tip KAFE.cz
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.