Druhý den ještě před polednem stihla Ali umýt polovinu oken v domě. Normálně by si k takové nudné práci zapnula stereo, ale dnes to nebylo třeba. Zpoza nedaleké vyvýšeniny se sem valilo rytmické bušení bicích a kvílení elektrických kytar.

Luke dorazil ráno. Když čekala, až kávovar dokončí svůj úkol, slyšela jeho motorku burácet venku. Chvíli nato zahlédla, jak se kolem loudá i dodávka Toma Whiteyho. Luke to s opravami babiččina domku – a tudíž i s jeho prodejem – myslel evidentně vážně.

Zatímco myla okna, Bruce Springsteen rozkřikoval do světa, že je „Born in the U.S.A.“. Ali v duchu zavrtěla hlavou. Luke měl odjakživa rád hudbu hodně hlasitou a trochu drsnou. Bruce byl jeho nejoblíbenější zpěvák. Pár minut na to ho však vystřídal zcela odlišný interpret. Ali napadlo, že je zřejmě jediným člověkem na planetě, který ví, že Luke má slabost pro Franka Sinatru.

Nemilosrdně si ho dobírala od té doby, kdy se jednou odpoledne, když byli ještě teenageři, zastavila u jeho babičky a na tuhle jeho zálibu přišla. Enfant terrible Luke Banning prozpěvující si melodie z padesátých let minulého století. Co by tomu řekli jeho kamarádi? V té době mu bylo devatenáct, byl drzý a nafoukaný a samá ruka samá noha. Ali bylo šestnáct a – jak si vybavovala – byla neskutečně zvědavá, kde se vzalo to zvláštní mravenčení, které se jí rozběhlo po páteři, když ji Luke popadl do náručí a nesl ji dolů k jezeru.

Hodil ji do vody z konce té samé lávky, která se mu včera ráno rozlomila pod nohama. Tenkrát však zůstal stát na jejím konci a mohl se potrhat smíchy, když Ali po pár vteřinách vystrčila hlavu nad hladinu prskajíc vodu. Smát se však okamžitě přestal ve chvíli, kdy se začala drápat na břeh, bílé tričko a šortky přilepené k tělu.

Audra ve čtrnácti vyplnila podprsenku s košíčky C a běhali za ní kluci ze střední školy. Proporce šestnáctileté Ali zůstávaly mnohem méně nápadné. Ještě dnes si však pamatovala, jak Luke vykulil oči a v příští vteřině uhnul pohledem. Po krku se mu do obličeje začal šplhat ruměnec a vzápětí začal drmolit omluvy a pak se rozběhl zpátky k domu. V tom okamžiku Ali věděla s naprostou jistotou dívky, která je poprvé zamilovaná, že pro ni nikdy kromě Lukea nebude nikdo jiný existovat.

„Myslíš na mě?“
S trhnutím se probrala ze vzpomínek. Jeho hlas ji tak vyděsil, že málem spadla ze svého místa na štaflích, které si opřela o stěnu.

„Ježíši!“ vyjekla. „Nemůžeš se přece k člověku takhle připlížit!“ V duchu však přiznala, že ji mnohem víc rozrušila ta vzpomínka, než to, jak ji teď přepadl. Odložila hrst papírových ručníků a čistič ve spreji a slezla dolů. „Co chceš?“ zeptala se tónem, který byl sice jen o zanedbatelný odstín, ale přece jen zdvořilejší než před minutou.

„Tom se rozhodl pro dnešek skončit. Když mi pomáhal vytáhnout starou lávku z jezera, zadřel si ošklivou třísku. Proto mě napadlo, jestli bys neměla chuť na nějaký rychlý oběd?“ Usmál se. „Zvu tě.“
„Já vážně –“

„Nemáš čas?“ Upřel významný pohled na žebřík. „Nepočká to?“
„Chci to dneska dodělat.“
„Ale pauzu na jídlo si dříve či později stejně uděláš, ne? Proč se tedy nenajíst se mnou? Ber to tak, že ti chci oplatit tu včerejší snídani.“ Mrkl na ni.

„Kromě toho mi vrtají hlavou některé věci, o kterých se zmínil Tom.“
Ali věděla, že je to návnada. Přestože se za to v duchu proklínala, stejně se do ní zakousla. „Jaké věci?“
Pokrčil rameny. „Jen nějaké ostrovní drby o tom tvém příteli.“

„Ty ses Toma vyptával na Bradleyho Townsenda?“ obořila se na něj. Nemohla tomu uvěřit. „Co ti dává právo strkat nos do mých soukromých věcí?“
„Do ničeho jsem nos nestrkal. Začal s tím Tom.“ Při pohledu na jeho bezstarostný úsměv Ali zatnula zuby. „Víš, jak po ostrově takové novinky putují.“
Jak by to Ali nevěděla. Teď byla zvědavá i ona.

„Dej mi půl hodiny.“

O třicet minut později byla Ali vysprchovaná a převlečená do nažehlených khaki kalhot a lehkého károvaného modrozeleného svetru. Když se prohlížela v zrcadle v ložnici, napadlo ji, že vypadá jako připravená buďto na odpal na první jamce golfového hřiště nebo na zahájení hodiny na soukromé dívčí akademii. Někdy si přála, aby měla při výběru oblečení větší inspiraci, ale pravda byla taková, že měla zkrátka ráda klasiku. Hodila se k její osobnosti – většinou. Každou chvíli ji však popadala chuť tímhle status quo otřást.

Jako například teď, pomyslela si, když Luke nasedl na svou motorku. Z jiskření v jeho očích bylo jasné, že čeká, že se s ním Ali bude hádat. Neudělala to. Bez řečí si nasadila helmu, přehodila nohu přes sedadlo a opakujíc si v duchu, že je to výhradně kvůli bezpečnosti, objala ho pažemi kolem pasu a přitiskla se k němu.

Když o chvíli později vjeli na parkoviště Sandpiperu, vyhlášené místní restaurace, už své spontánnosti litovala. To poslední, co potřebovala, bylo, aby se dostala ještě do větších řečí. A že byly její obavy na místě, jí došlo, když z restaurace vyšel Joel Norville se svou ženou Courtney.
Luke a Conlanovi s nimi oběma chodili do školy. Courtney byla tehdy Courtney Lordsová, středoškolská roztleskávačka známá jak díky své pověsti nevyčerpatelného zdroje zlomyslných pomluv, tak díky schopnosti dělat rozštěpy. Zlomyslné pomluvy roznášela dodnes.

Od Ali bylo malicherné myslet na to teď, ale nemohla se ubránit pocitu, že Courtney na střední škole dosáhla svého maxima. Kromě toho, že si hned po promoci vzala Joela, a pět měsíců nato se jí narodil první ze tří malých Norvilleů, udělala zoufale málo něčeho, co by mohlo být považováno za přínosné. A pokud šlo o Joela, kdyby nebylo obchodu s instalatérskými potřebami jeho otce na pevnině, byl by jen stěží našel vůbec nějaké zaměstnání.

Ali se nikdy v životě nesetkala s línějším párem. Ironií osudu právě Courtney s Joelem kdysi na střední škole působilo zvrácené potěšení trápit Lukea kvůli jeho neúplné rodině a ztrátě jakýchkoli výhod.

Teď se na něj zubili, jako by je někdo zvolil do čela uvítacího výboru.
„Luke Banning!“ vykřikla Courtney.
„Hej, rád tě vidím, kamaráde,“ rozplýval se nadšením Joel.

„Zdravím vás. Courtney, Joeli.“
Luke jim se zdvořilou úklonou potřásl rukama.
„To jsou opravdové rolexky?“ měl Joel tu drzost se zeptat a dokonce si natočil Lukeovo zápěstí, aby se mohl lépe podívat.

Luke se pousmál. „Ne. Koupil jsem je na rohu jedné ulice v New Yorku. Za dvacet babek. Vypadají ale jako pravé, že ano?“
Ali se jen stěží podařilo potlačit úsměv, když se Joel zmateně zamračil.
„Ahoj, Ali,“ pozdravila ji Courtney, jako by si jí teprve teď všimla.

„Ahoj.“ Dobré způsoby si žádaly, aby se Ali zeptala: „Jak se mají děti?“
Courtney teatrálně mávla rukou. „To víš, dohánějí mě k šílenství, ale miluju je. Jsem ráda, že jsem je měla tak mladá. Slyšela jsem, že ženy po třicítce mají často problémy otěhotnět. Když o tom mluvíme, jak si v tomhle směru vede Audra?“

Ali šokovaně otevřela ústa, ale pak se jí přece jen podařilo vypravit ze sebe: „Nedovolila bych si ptát se jí na něco takového.“
Nenápadné pokárání se však u Courtney naprosto minulo účinkem. „Abys věděla,“ pokračovala a položila si ruce na plné boky a diskrétně vtáhla břicho, „taky jsem slyšela, že pro ženy, které rodí později, je těžší dostat se zpátky do figury.“

„Moje matka s tím podle všeho žádný problém neměla,“ odpověděla Ali odměřeně. „Dokonce ani po dvojčatech.“
„No, Audra by neměla čekat moc dlouho. Její vajíčka už mladší nebudou.“ Courtney se zlomyslně usmála. „Samozřejmě ty jako její dvojče to víš nejlíp.“

Ali se horečně snažila vymyslet nějakou kousavou odpověď, ale Courtney se mezitím zaměřila opět na Lukea. Očividně spokojená s tím, že upozornila na přibývající věk Alina rozmnožovacího ústrojí, prohlásila: „Vypadáš stejně skvěle jako vždycky, Lukeu. Mám pocit, že jsem před pár měsíci četla v nějakém časopise, že chybělo málo a byl jsi zasnoubený. Pořád směřuješ k oltáři?“

„Neměla bys věřit všemu, o čem bulvár píše,“ pokáral ji Luke. „Většina toho je vymyšlená.“
Courtneyiny oči se rozzářily jako oči dítěte o Vánocích. „To ráda slyším. Mám sestřenici, která by se s tebou strašně ráda seznámila.“
„Nezdržím se tu dost dlouho na to, abych se mohl s někým seznamovat.“

„To není to, co se povídá,“ nevzdávala se Courtney. „Slyšeli jsme, že se chystáš investovat, možná do rekreačního střediska. Všichni na ostrově o tobě mluví. Musí ti zvonit v uších,“ dodala a nějak se jí podařilo, že úsměv, který mu věnovala, byl současně spiklenecký i chlípný.
„V tom případě je to jako za starých časů,“ řekl Luke suše. Sarkasmus v jeho hlase vyvolal u manželů nervózní smích.

„Pokud nás omluvíte, právě jsme šli na oběd,“ vmísila se do hovoru Ali.
„To je taky jako za starých časů?“ Courtney se sladce usmála. A než mohla Ali odpovědět, dodala: „Oh, vlastně ne. Slyšela jsem, že se teď s někým vídáš, Ali. S někým z pevniny, myslím.“

„Pojď, Courtney, musím se vrátit do práce,“ řekl Joel. Povytáhl si kalhoty a důležitě dodal: „Jsem teď spolumajitelem otcovy firmy. Dnes vypomáhám s jedním kšeftem na severním pobřeží. V posledních pár letech se tam postavila spousta nových velkých domů. Je to moc dobré pro obchod.“
„To věřím,“ souhlasil Luke.

„Dnes ráno jsem náhodou potkal na poště Toma Whiteyho a říkal, že se stavoval v tvém starém domově, aby ti udělal odhad na opravy. Kdybys potřeboval nějaké instalatérské potřeby, určitě mi dej vědět.“
„To udělám.“

Konečně byli pryč. Ali však mělo napadnout, že Norvilleovi nebudou jediní, kdo se bude chtít k Lukeovi dostat blíž. Než se usadili v jednom ze zadních boxů, přivítalo Lukea doma několik dalších ostrovanů.

Potřást rukou mu přišel dokonce i šerif Curt Dolan. Choval se, jako kdyby tenkrát, když byl ještě zástupce šerifa, Lukea nesčetněkrát nepokutoval za rychlou jízdu a nehrozil mu vězením za jednu celkem nevinnou potyčku v přístavu jachet. Ostatní mládež, které se to tenkrát týkalo, vyvázla s napomenutím, ale Lukeovi nasadil Dolan pouta, posadil ho dozadu do svého policejního auta a odvezl ho na policejní stanici, kde ho dobrou hodinu nechal potit, než ho propustil do péče jeho babičky.

Teď se starší muž dotkl prstem okraje služebního klobouku a prohlásil: „Vždycky jsem věděl, že skončíš jako nějaké velké zvíře.“
„Myslel jsem, že jste počítal s tím, že skončím v nějakém velkém vězení,“ opáčil Luke a Ali ho pod stolem kopla.

Šerif si rozpačitě odkašlal a zrudl. Než se obrátil k odchodu, dodal významně: „Mimochodem, je pořád zakázané jezdit na motorce bez helmy. Pokuta za to je pořádně vysoká, i když na druhé straně ty teď máš asi dost peněz, abys ji mohl zaplatit.“
„To mám,“ ujistil ho Luke a sladce se usmál.

„Musel sis ho proti sobě popudit?“ zasyčela Ali, jakmile byl šerif z doslechu. „Je teď šerif.“
„Šerif? Proč mě to nepřekvapuje?“ odtušil Luke pohrdavě. „Stejně, co může udělat?“
„Možná tě zavře za tvoji aroganci.“

Luke se nahlas rozesmál a všichni hosté u sousedních stolů se k nim otočili. „Věř mi,“ dodal tišeji, „to chtěl Dolan udělat už párkrát.“
„Nikdy tě neměl rád,“ přikývla Ali.
Lukeova bezstarostná nálada rázem vyprchala. Vzal ze středu stolu pár sáčků s cukrem a zamyšleně jimi začal otáčet v prstech. „Jednou jsem ho slyšel,“ začal, „jak říká babičce, že jestli mě nedostane pod kontrolu, já i on skončíme u soudu: já v železech a on jako svědek obžaloby.“

„Pořád tě to trápí?“ zeptala se Ali tiše.
„Už jsem to dávno pustil z hlavy,“ ujistil ji, ale jeho prsty se sevřely na bílých sáčcích pevněji a vzápětí se cukr rozlétl po stole.
Podíval se na ni, jako by ji vyzýval, aby se k tomu vyjádřila. Ali vzala místo toho do ruky menu. Pár minut ho studovala, pak řekla: „Kuchař musí mít radost, když si tu tolik lidí dává vránu.“

„Nevěděl jsem, že něco takového v Sandpiperu podávají.“ Luke se podíval na vlastní menu. „Zajímalo by mě, jestli chutná jako kuře.“
To už se u jejich stolu objevila servírka a poznamenala si jejich objednávky a Ali zavedla konverzaci na bezpečnější témata. Luke poslouchal jen na půl ucha, když mu povídala o předpovídaných změnách hladiny jezera a jaký budou mít asi dopad vyšší ceny benzínu na nadcházející turistickou sezonu.

Zatímco mluvila, přemýšlel o lidech, kteří jedí vrány. Navzdory tomu, jak lehkomyslně odpověděl na Aliinu otázku týkající se minulosti, ve skutečnosti v něm jeho návrat sem vyvolával mnoho pocitů. Obdiv a úcta, které četl ve výrazech ostrovanů, mu byly příjemné. Rozhodně se přijímaly snadněji než soucit a znechucení, kterých se mu dostávalo jako dítěti. Byl ochoten připustit, že v pubertě si trochu pohrdání zasloužil. Koneckonců, sám své kritiky částečně v jejich názoru na něj svým chováním utvrzoval – nedůtklivý motorkář řítící se po dálnici rychlostí o pár mil vyšší, než je povolený limit…

Jen pár lidí v něm vidělo něco víc než jen jeho neposlušnost a vzpouru. Zvedl oči. Ali k těm lidem patřila. To byl také jeden z důvodů, proč se do ní zamiloval.
Uvědomil si, že na ni nepokrytě zírá, teprve když si nervózně poposedla.

„Předpokládám, že se mi chystáš říct, co jsi slyšel, že se povídá o Bradleym,“ řekla.
Bradley. Luke cítil, jak se mu na čelisti zatnul sval. Dokonce i to jméno znělo, jako by bylo ze čtyřiadvacetikarátového zlata. Navzdory všemu majetku, který za uplynulou dekádu nashromáždil, měl Luke stále občas pocit, že on stejně nikdy nebude víc než plátek obyčejného stříbra.
Neměl sklon k unáhleným soudům, obzvlášť proto, že během let jich na jeho adresu bylo vysloveno až příliš mnoho, nicméně to, co dnes ráno řekl Tom Whitey, se zdálo být dostačujícím důvodem, aby neměl o muži, s nímž Ali údajně chodila, valné mínění.

Servírka se vrátila s jejich jídlem, hamburgerem s hranolky pro Ali a jezerním okounem v těstíčku a zelným salátem s majonézou podle domácího receptu pro Lukea.
„Takže?“ vybídla ho Ali, která začínala být nedočkavá.

„Není to žádná pomluva. Tom se jen zmínil, že Bradleyho pověsti jako podnikatele se toho dá mnoho vytknout. Například se prý nechová zrovna šetrně k životnímu prostředí…“

Luke se natáhl, aby Ali z talíře ukradl hranolek. Byl to starý zlozvyk, přestože si už ani nepamatoval, kdy to udělal naposledy. Nedovedl si představit, co by řekly některé z těch nóbl žen, s nimiž se scházel, kdyby jim z talířů bral jídlo. I když na druhé straně, hranolky na jídelníčku žádného z těch luxusních podniků, do nichž teď chodil, nebyly.

Ali se zamračila a odstrčila jeho ruku. „Obviňuješ ho snad z něčeho nelegálního? Tenhle stát má spoustu předpisů a směrnic týkajících se výstavby a modernizace. A v oblasti Velkých jezer obzvlášť.“
„Neobviňuju ho, že by dělal něco nelegálního, a myslím, že ani Tom ne. Ale ty a já, my oba víme, že existují lidé, kteří umí splňovat literu zákona a přitom jeho vlastní význam obcházet.“ Trochu se napil koly. „Prostě bych jen strašně nerad viděl, kdyby se na Trilliu nějak uchytil.“

Ali jeho obavu odbyla mávnutím ruky. „Bradleyho ostrov nezajímá.“
„Vsadil bych se, že zajímá, Ali. Udělal nabídku na vaše rekreační středisko, když se objevilo na trhu.“
„To není pravda.“

„Tak jsem to slyšel.“
„Od koho? Od Toma Whiteyho?“
Luke pokrčil rameny. Nehodlal přiznat, že po rozhovoru s truhlářem zatelefonoval na pár míst. Bylo snadné si tu informaci ověřit. Pochyboval však, že by Ali jeho snahu ocenila.

„Ty, Dane a Audra jste středisko koupili za babku částečně proto, že jeho předchozí majitelé chtěli, aby zůstal v majetku někoho z ostrova. Ale nostalgie stranou – kdokoli zvenku dokáže vycítit, jaký to tu má ziskový potenciál.“

Ali potřásla hlavou. „Panebože, ty jsi vážně povedený. Takže jediným důvodem, proč se mnou Bradley chodí, je, aby se nějak dostal k Saybrook‘s? Je pro tebe opravdu tak těžké uvěřit, že by nějaký pohledný a bohatý muž mohl mít zájem o mě?“
Luke vycítil bolest, která se skrývala za její vyčítavou odpovědí, a přišlo mu to líto. „Ne, Ali. Samozřejmě že ne. Jen ti… Jen tě chci varovat. To je všechno.“

„Lidi mívali ve zvyku varovat mě před tebou,“ připomněla mu s významně povytaženým obočím.
„Ano, to je pravda. A ty jsi neposlouchala.“
„Zřejmě jsem měla.“

Pousmál se. „Možná ano,“ souhlasil. „Ale jsem rád, že jsi to neudělala.“
Viděl, jak se nadechla, jako by jeho slova zvažovala. Když pak promluvila, vrátila se k tématu, o němž hovořili před tím, než odbočili na osobní území plné stínů.

„Jen pro tvoji informaci, Bradley soustředí své úsilí na pevninu jižně od Petoskey. Staví tam na pobřeží obytný dům. Tady na ostrově žádné plány s výstavbou nemá.“
„Víš to jistě?“

Ali na okamžik zaváhala. „Ano. Vím to jistě,“ řekla pak.
„Někdo tady kolem ale rozhodně slídí. Tom má kamaráda na okresní matrice a ten říkal, že se někdo vyptával právě na ten pozemek, o který usilujeme my. Pořád ještě nemáme kupní smlouvu. Je možné, že nás chce někdo předběhnout. Majitelé by mohli úplně otočit nebo nám to zkusit prodat za mnohem vyšší cenu.“

Ali se opřela a založila si ruce na prsou. „Ten někdo není Bradley.“
Jistota, s níž pronesla jméno toho druhého muže, se Lukea z nějakého důvodu dotkla.

Uzmul jí z talíře další hranolek a namočil ho do loužičky kečupu, který si nalila na kraj talíře. Než si ho dal do úst, zeptal se: „Zdá se, že si tím jsi dost jistá. Nemůžu se proto nezeptat, jak vážné to mezi vámi dvěma je?“
„Do toho ti nic není.“

Měla pravdu. Nic mu do toho nebylo. Neměl žádné právo ptát se jí na cokoli osobního. Vůbec žádné právo. A to dokonce ani přesto, že včera večer docela nadšeně opětovala jeho polibek. Slyšel však sám sebe, jak říká: „Znamená to, že spolu nespíte?“
„Bože, ty jsi ale drzý!“

„Jen jsem zvědavý. Tom říkal, že jste zatím měli jen jedno nebo dvě rande. Nemyslím, že byla příležitost, abyste se –“
Od nosu se mu odrazil hranolek. Podle Lukeova názoru to bylo stále lepší než facka, kterou si zasloužil. Nechápal, proč Ali takhle trápí. Proč jí klade otázky, k nimž se váží odpovědi, které nechce znát?

Ali vstala. „Myslím, že tenhle oběd skončil.“
Byla venku ze dveří dřív, než stačil vyndat z peněženky peníze na zaplacení jejich jídla. Nemyslel si však, že by pěšky došla daleko. Svou motorku nechal na parkovišti a rozběhl se za ní po krajnici silnice vedoucí k přístavišti trajektů a k hlavní křižovatce na ostrově.
„Ali! Počkej!“ zavolal za ní.

Ali ani nezpomalila. „Jdi pryč, Lukeu,“ křikla na něj přes rameno. „Nechci s tebou mluvit.“
Když byl těsně za ní, chytil ji za loket a prudce ji otočil k sobě. Vztek, který jí vyšlehl z očí, ho téměř sežehl na místě.
„Omlouvám se. Dobře? Neměl jsem žádné právo něco takového říct.“

„Tos tedy neměl.“ Hlas se jí chvěl zlostí.
„Omlouvám se,“ řekl ještě jednou. „Pojď se vrátit k restauraci. Nech mě, ať tě odvezu domů nebo do Saybrook’s…“
Mlčky zavrtěla hlavou.
„Ali, prosím.“ Zkusil to znovu. „Nemůžu tě tady takhle nechat.“
„Proč?“

„Ali.“
Ona však jen znovu zavrtěla hlavou. Pak udělala pár kroků dozadu, pryč od něj. Už nevypadala rozzlobeně. Teď se zdála být jen smutná. Rezignovaná.
„Jdi, Lukeu. Jdi pryč. Cožpak to nechápeš? Mně je bez tebe dobře.“