Ali znovu prošla všechno oblečení ve svém šatníku. Dokonce i přesto, že tu Audra nebyla, by byla přísahala, že kdykoli něco vybere, slyší své dvojče říkat: „Tohle si ale nechceš vzít na sebe, že ne?“

Proto tu také pouhých čtyřicet minut předtím, než se Conlanovi měli sejít s Lukem Banningem, stála v kalhotkách a podprsence a váhala mezi tmavomodrou a černou sukní, které měly naprosto stejný konzervativní střih a stejnou značku.

S pohledem upřeným na oblečení zamumlala: „Kdy jsem začala být tak příšerně nudná?“
Rozčileně hodila obě sukně na hromádku šatů na posteli a zašmátrala rukou ve vzdálenější části přeplněného šatníku. Po pár minutách bezúspěšného lovení konečně vytáhla to, co hledala. Kostým v barvě čerstvé krve.

Sako bylo projmuté v pase, odkud volně splývalo na boky. Pokud šlo o sukni, byla o něco kratší než zbytek stávající nabídky. Místo aby končila cudně pod koleny, sahala Ali do poloviny stehen. Kostým koupila ve výprodeji loni na podzim, když nakupovala s Audrou. To vysvětlovalo nápadnou barvu a odvážnější střih. Plánovala, že ho odnese zpátky. Popravdě řečeno, z jednoho rukávu ještě pořád visela cenovka. Teď však byla ráda, že si ho nechala. Černá, světlehnědá a námořnická modř se k její dnešní náladě prostě nehodily.

Krvavě červená ano.
O půl hodiny později stála Ali před vysokým zrcadlem připevněným na zadní straně dveří její ložnice a zkoumala svůj vzhled.

Nic z toho, ujistila se znovu v duchu, nedělám kvůli Lukeovi. Přece už nějakou dobu uvažovala o tom, že by něco změnila, začala věnovat víc pozornosti drobným detailům jako například očním linkám nebo trošce růže, která by zvýraznila její lícní kosti...

Kromě toho nechtěla, aby si ten člověk myslel, že všechno, co vlastní, jsou džíny a baseballové čepice. Chtěla, aby ji viděl jako profesionálku a někoho jemu rovného. A ano, může to přiznat. Chtěla, aby ji viděl jako ženu… Ženu, která je nedosažitelná.

Vlasy si nechala rozpuštěné. Nemohla si vzpomenout, kdy naposledy si je všechny nestáhla dozadu do spony či něčeho podobného. Když byly malé, záviděla Audře její záplavu rozdivočelých kudrn. A její sestra si naopak rozhořčeně stěžovala, že Ali to vyhrála se svou hřívou rovných vlasů. Dnes musela Ali přiznat, že se jí docela líbí, jak jí vlasy spadají na ramena. Byly jako lesklý vodopád stejné barvy, jakou měl starožitný mahagonový psací stůl patřící kdysi její babičce.

Kostým jí padl stejně dobře, jak si to pamatovala, a zvýraznil křivky, o nichž ani nevěděla, že je má. Ali by raději umřela pomalou a bolestivou smrtí, než by to přiznala Audře, ale kostým se jí opravdu líbil – to, jak vypadal a jak se v něm cítila: profesionální a sebejistá a jako vedlejší bonus i sexy.
Sklopila oči k botám. Praktické černé lodičky s kulatou špičkou vypadaly teď vedle elegantního kostýmu a bílé hedvábné blůzy jako něco, co odložila nějaká artritická babička.

Ali to nechtěla udělat, ale nakonec kapitulovala. Vzala telefon, vytočila Audřino číslo a modlila se, aby její notoricky pozdě chodící dvojče nezačalo být najednou dochvilné, což by znamenalo, že je už na cestě. Udýchaná Audra zvedla telefon po čtvrtém zazvonění.
„Aud, ještě jsi neodjela.“ Ali se ulevilo.

„Jsem už na cestě, přísahám. Prakticky jak teď mluvíme, jsem už skoro venku ze dveří. Seth jen… A pak já…“ Odmlčela se a zasmála se hrdelním smíchem, díky němuž byla další slova zbytečná. Ali by byla přísahala, že se začervenala.
„Novomanželé,“ zabručela znechuceně. „Jen žádné detaily. Prosím. Nemám ani čas, ani chuť něco takového poslouchat. Potřebuju od tebe laskavost.“

„Laskavost? Jakou laskavost?“ nechápala Audra.
„Mám takový drobný… problém,“ vytáčela se Ali. „Ale kčertu s tím,“ vyhrkla vzápětí. „Potřebuju půjčit lodičky.“

„Ty si nemáš co obout?“ vydechla Audra překvapeně. „Ach panebože, to miluju!“ Z telefonu se ozval bublavý smích. „Asi to ode mě nebude hezké, když ti připomenu, jak ses mě minulý měsíc, když jsem ti ukazovala ty nové boty od Kate Spadesové, které jsem si koupila, zeptala, kolik nohou vlastně mám, že potřebuju další pár bot.“

„Věděla jsem, že volat ti bude chyba,“ vyjela na sestru Ali.
Audry se to však nijak nedotklo. „Ne, zlatíčko, chyba by byla mi nezavolat. Možná jsem od základů změnila svůj život a zbavila se spousty zbytečností, ale pořád mám i v malíčku větší smysl pro módu než ty v celém svém kostnatém těle.“

Zatraceně, pomyslela si Ali, není to snad pravda? Jak patetické! „Tak pomůžeš mi?“
Sluchátko jí odpovědělo pohrdavým odfrknutím. „Jistě že ano. Co si bereš na sebe?“
„Ten kostým, který jsem si koupila, když jsem s tebou šla loni na podzim nakupovat.“

„Ten červený?“ Audra tiše hvízdla. „Dobrá volba. Nejsi ráda, že jsem tě přemluvila, aby sis ho koupila?“ Než mohla Ali odpovědět, sestra pokračovala: „Prosím, prosím, řekni mi, že sis do něj nevzala jednu z těch naškrobených bavlněných košil, od kterých zřejmě vlastníš akcie?“
„Ne. Mám bílou hedvábnou blůzu.“ Přesně jednu, a i tu si Ali koupila, když byla nakupovat s Audrou. „Můžeme se vrátit k těm botám? Všechno, co mám, jsou černé lodičky, které normálně nosím do práce.“

Audra přidušeně zasténala. „Jak můžeme být my dvě sestry? A navíc dvojčata?“
„Aud, minuty ubíhají. Opravdu nemám čas na diskuse o DNA. Co pro mě máš?“
„Nech mě přemýšlet. Proberu skříně a uvidím, co můžu nabídnout. Jakmile dorazíš do střediska, přijď rovnou do mé kanceláře.“

„Budu tam za patnáct minut. A, Aud?“
„Jo?“
„Díky, že to moc nerozmazáváš.“
„Kdo říká, že jsem skončila?“

Od svého návratu na Trillium se Luke s Ali už viděl, proto neočekával, že jejich dnešní schůzka bude nepříjemná. Když si však vzpomněl na chlad, s jakým se k němu chovala během jejich náhodného setkání v neděli, svůj názor přehodnotil. Zřejmě to dnes nepříjemné bude, ale rozhodně ne tak nepříjemné, jaké by to bývalo bylo, kdyby se už nesetkali.

Když pak Ali vešla do konferenční místnosti celá v červeném ukazujíc dlouhé štíhlé nohy, jaké by si s hrdostí dala pojistit každá tanečnice, téměř zapomněl, jak dýchat.
Kdo je tahle žena?

Před třemi dny mu Ali připadla téměř beze změny, v baseballové čepici a vybledlých džínách, nenalíčená a s vlasy staženými do ohonu tak, jak je nosila odjakživa. Nacházel v tom jistotu a klid. Jakmile měl pak příležitost se nad tím zamyslet, došel k závěru, že jeho přetrvávající náklonnost k ní je díky tomu pochopitelná, možná dokonce i trochu nostalgická.

Teď žádnou nostalgii necítil a klid už vůbec ne. Když pohnula rameny a sako jí sklouzlo po pažích v hedvábí, poposedl si na židli a musel potlačil zasténání. Ne. Klidný nebyl v žádném případě.
„Ahoj, Lukeu.“

Byli v místnosti sami. Dane právě odešel, aby vyřídil nějaký hovor, a Audra ještě nedorazila. Luke vstal, protože ten okamžik jako by si o to říkal. Chvatně si také zapnul sako, zaskočený nehoráznou reakcí svého těla.
Před pár dny, když Ali našel, jak vkleče vytrhává plevel, vychutnával si výhodu momentu překvapení. Dnes se karta obrátila. Luke nevěděl, co na něj útočí víc – barva kostýmu, Aliny vlasy, nohy či boty – černé a s otevřenou špičkou, nabízející mučivý pohled na rudě nalakované nehty. Pro ženské nohy měl Luke slabost odjakživa. A tahle žena, jak si vzpomínal, měla velmi citlivý nárt.

Když se jejich pohledy setkaly, něco na způsobu, jakým Ali pohnula rty, Lukeovi napovědělo, že ví, jak ho svým vzhledem omráčila a… vzrušila.
„Dala ses hezky do pořádku,“ připustil.
„Děkuju,“ řekla a s významně povytaženým obočím dodala: „Přizpůsobuju oblečení příležitosti.“

Mlčky přikývl. Nebyl si jistý, co by měl z její dnešní volby výrazné barvy vyvodit. A pak, protože se jí strašně toužil dotknout a vyzkoušet sám sebe, jí podal ruku.

Uběhlo několik nekonečných vteřin, než mu ji stiskla, nicméně jakmile to udělala, Luke ucítil, jak se mu paží do těla rozběhlo elektrizující vzrušení, o němž se domníval, že z něj buď vyrostl, nebo se mu tenkrát jen zdálo.
„Některé věci se nikdy nezmění,“ zamumlal a přistoupil k ní blíž.

Ali jeho ruku okamžitě pustila a couvla. „A některé ano.“
Kývnutím hlavy to uznal. Byla jiná a současně i stejná, dívka, kterou si pamatoval, ukrytá v těle okouzlující a záhadné ženy.
Okouzlující a záhadné ženy, která se k němu chovala nanejvýš formálně. „Co kdyby ses posadil? Dane a Audra tu musí být každou chvíli.“

„Dobře.“
„Ještě kávu?“ zeptala se a natáhla se pro termosku a hrnky stojící na podnosu uprostřed stolu. Jak se naklonila dopředu, blůza se jí nepatrně pootevřela a umožnila mu letmý pohled na cosi krajkového a bílého a na měkkou oblinu, která v tom mizela. Ostře se nadechl, a upoutal tak její pozornost.

„Je všechno v pořádku?“ Ali přimhouřila ty ne docela hnědé a ne docela zlaté oči.
„Všechno je fajn.“ Luke neodolal a nechal svůj pohled znovu klesnout. „Víc než fajn,“ řekl s o něco větším důrazem.

Ali se okamžitě narovnala. Strnule si nalila hrnek kávy a sedla si na židli naproti němu. Všiml si, že si nevzala ani smetanu, ani cukr. Měl pocit, že kdyby se Ali někdy ocitla v některé z módních kaváren na Manhattanu, ignorovala by všechny ty povrchní směsi vyjmenované v nabídce a objednala by si kávu francouzskou praženou, černou jako noc. Vždycky byla praktická. Jak ji tak pozoroval, zvedla ruku, odhrnula si z obličeje pramen tmavých vlasů a zastrčila si ho za ucho. Ten pohyb byl také praktický, ale nebyl kvůli tomu rozhodně méně sexy.

„Jsem si jistá, že jsi měl šanci podívat se na naše plány toho golfového hřiště. Moc ráda bych slyšela, co si o tom myslíš,“ řekla.
Práce, připomněl si Luke v duchu. Proto byl koneckonců tady. Narovnal se na židli a rozhodl se jít přímo k věci.

„Tři sta akrů je dost místa na hřiště o velikosti, o které mluvíte, ale kdybychom měli k dispozici nějakou půdu navíc, mohli bychom jamky udělat dál od sebe a nechat tak na hřišti i víc stromů. Působí to malebně a golfisté jsou rádi, když se nemusí bát, že uslyší křičet ,Pozor!’ pokaždé, když budou uprostřed zadního švihu.“

„O jakém množství půdy tu mluvíme?“
„Ideálních by bylo dalších sto akrů.“

„Co je s dalšími sty akry?“ vmísil se do rozhovoru Dane, který se v tu chvíli objevil ve dveřích. Audra jdoucí těsně za ním se začala usmívat ještě dřív, než překročila práh.
Zatímco Ali Lukea přivítala s chladnou rezervovaností, Audra ho objala a vtiskla mu mlaskavý polibek na rty.

„Moc ráda tě vidím, Lukeu.“
„A já tebe.“ Myslel to upřímně. Najednou si uvědomil, jak moc mu tohle místo chybělo. A tihle lidé také.
Dane byl jeho nejlepší přítel od základní školy a zůstal jím i přes nějakou dobu trvající napětí poté, co spolu Luke a Ali začali chodit. Luke tušil, že si Dane myslí, že on není pro jeho sestru dost dobrý, i když to nikdy neřekl přímo. I přesto si však zůstali blízcí. To, že jejich přátelství skončilo, zavinil Luke svým odchodem a byl si toho vědom. Z toho, jak odměřeně ho Dan přivítal po jeho příjezdu na Trillium, Luke usoudil, že to ví i on.

Pokud šlo o Audru, ta byla odjakživa spřízněná duše. Luke o ní nikdy nefantazíroval tím způsobem, jakým fantazíroval o Ali, a to navzdory jejím křivkám a la Marylin Monroe a vyzývavému úsměvu. Když teď tiskl Audřinu ruku, necítil v paži ten bláznivý žhavý proud, nýbrž jen příjemné teplo nezapomenutého přátelství.

„Moc mě mrzí, že jsem tě nepřišla pozdravit dřív, ale jsme se Sethem pořád v jednom kole,“ omlouvala se.
„To novomanželé obvykle jsou,“ pousmál se Luke.

Pohled na Ali a její strnulý výraz mu napověděl, že není radostným přístupem svého dvojčete nijak zvlášť nadšená. S ohledem na to, že Audra seděla vzadu na jeho harleyi, když odjížděl z Trillia, stejně dychtivá jako on dostat se konečně odsud, měl pocit, že to chápe. Přesto však Audře nedokázal její přátelské přijetí neoplatit objetím. Jeho přemítání ukončil Daneův výkřik.

„Páni, Al, no tohle!“ Dane obdivně hvízdl. Luke si nebyl jistý, ale měl dojem, že Audra dala bratrovi pořádný rýpanec do žeber, po němž strojeně zakašlal a řekl: „Chci říct, že tenhle kostým se mi vždycky líbil.“

Ali se začervenala a rozpačitě se znovu posadila. „Luke se zmínil,“ řekla, „že přemýšlel o tom, jestli bychom neměli přidat ke golfovému hřišti nějakou další půdu. Možná by pak působilo víc esteticky.“
„A rozhodně by bylo bezpečnější pro golfisty,“ dodal Luke. „To je třeba vzít v úvahu, s ohledem na to, kolik stojí pojištění.“
„Ale dalších sto akrů -“ Dan si zamyšleně zamnul bradu a z hromádky složek, které přinesl s sebou, vytáhl mapu. „Kde takový pozemek seženeme?“

„Nemusí to být samostatná parcela.“ Luke následoval Danea ke stolu.
Zastavil se mezi židlí, na niž si sedl Dane, a židlí Ali. Naklonil se, aby se na mapu podíval zblízka, a přitom se jí otřel zlehka o rameno. Voněl kolínskou, tou stejnou ostrou a přesto nevtíravou vůní, kterou měl vždycky rád. Nutila Ali zhluboka se nadechnout a začít vzpomínat. Vší silou se přinutila soustředit se na mapu. Muži mezitím vyšrafovali tu část, kterou plánovali koupit. Byla to poměrně velká plocha táhnoucí se podél jedné strany hranice pozemku střediska.

„Patří tenhle kus země pořád Dohertyovým?“ Luke prstem poklepal na mapu.
„Ano a v žádném případě nemají zájem prodávat,“ oznámila Audra, která se mezitím opřela bokem o stůl naproti Daneovi. „Už jsme je zkoušeli zlomit,“ vzdychla.

„Povídá se, že Tollmanovi by se rádi zbavili těch pětatřiceti akrů za jejich chatou na pobřeží,“ přemýšlel nahlas Dane. „I když velká část toho jsou mokřiny.“

„To u golfového hřiště musí člověk považovat za riziko,“ poznamenal Luke vážně. „Myslíš, že něco z toho by mohlo být k použití?“
Než mohl její bratr odpovědět, Ali vyslovila to, co se jí honilo v hlavě od chvíle, kdy tenhle rozhovor začal.

„Co kdybychom tu půdu, kterou chceme koupit, spojili s částí stávajícího pozemku střediska?“ Natočila se na židli, aby viděla na Lukea. Jediný pohled jeho jasných očí stačil, aby málem zapomněla, co chce říct.
„Pokračuj,“ pobídl ji Luke a očima sjel k jejím rtům jakoby v očekávání jejích dalších slov.

„My–my uvažujeme o tom, že bychom přistavěli půl tuctu chatek. Jen mě napadlo, že bychom mohli změnit současné uspořádání těch tří set hektarů patřících ke středisku a golfové hřiště a novou půdu do něj začlenit. Jakmile bude hřiště hotové, mohl by z některých starých chatek být výhled na fairway a podobně strategicky by se mohlo rozmístit i těch pár nových.“

Lukeova obočí vylétla k vlasům a vzápětí se usmál tak, že to Ali vyrazilo dech.
„Hraješ?“
„Prosím?“
„Golf. Hraješ ho?“

„Na hraní nemám čas,“ odpověděla Ali, přestože golf ve skutečnosti hrála. Cítila, jak se pod Lukeovým zkoumavým pohledem červená, a aniž se musela dívat, věděla, že její sestra se spiklenecky usmívá a Dane si založil ruce na prsou.
„Škoda.“ Luke pokrčil rameny. „Bez trochy odpočinku není život moc velká zábava. Jak tedy odpočíváš?“

„Pracuju.“
„Hm. Zajímalo by mě, co si o tom myslí tvůj přítel.“
„Její přítel?“ vyhrkla Audra.

„Bradleymu Townsendovi ne… nevadí ani trochu, že mám ráda svoji práci,“ odpověděla Ali upjatě.
Nic z toho nebyla lež. Nenazvala Bradleyho svým přítelem. A během jejich jediné schůzky si na její náročnou práci nestěžoval ani trochu.
„Ty se s Townsendem chystáš sejít znovu?“ zeptal se Dane.
„V sobotu.“ Odkašlala si. „Můžeme se vrátit k práci? Prosím.“

Luke se vrátil ke své židli. „Ten nápad se mi líbí,“ prohlásil, když se znovu posadil. „Jestli hraješ golf, Ali, jsem se ptal proto, že podle mě jsi tím plánem trefila jamku jedním úderem.“
Znovu se začervenala, tentokrát z úplně jiného důvodu. Téměř se za to nenáviděla. Co na tom záleží, co si o ní Luke myslí? Nebyla tu proto, aby mu dělala radost. Překřížila nohy, stáhla si lem sukně níž a snažila se přesvědčit samu sebe, že nelže.

O tři hodiny později Luke a Conlanovi opustili místnost s potvrzeným partnerstvím a s podpisy jich všech zasychajícími na tlustém svazku listin, které připravili jejich právníci.
„Kdy se vracíš do New Yorku?“ zeptala se Audra Lukea.
Luke měl v plánu opustit Trillium ten samý den odpoledne. Na pátek měl naplánované dvě schůzky na Manhattanu a v sobotu chtěl s Rochelle Bullardovou navštívit výstavu v Metropolitním muzeu umění.
Teď však pro něj představa návratu do jeho penthousu neměla žádné kouzlo. Říkal si, že je to jen tím, že v poslední době neměl moc volného času. Potřeboval si odpočinout, a kromě toho se zatím nedostal do babiččina domku. Napadlo ho, že by se tam měl podívat a pak dohlédnout na to, aby byl zařazen do nabídky nějaké realitní kanceláře.

Myšlenka na možný prodej domku ho nečekaně rozesmutnila. Nebyl sentimentální. V obchodním prostředí si něco takového nemohl dovolit a v osobním životě na to jednoduše neměl chuť. Jeho vztah s Rochelle například byl nezávazný a stěží směřoval k něčemu vážnějšímu. Pohlédl na Ali a hlavou mu blesklo, jestli její schůzka s přítelem v sobotu skončí cudným polibkem nebo žhavým objetím mezi prostěradly. Na tváři mu při znepokojivé představě, kterou mu nabídla jeho mysl, zacukal sval.

Vzápětí slyšel sám sebe, jak Audře odpovídá: „Ještě jsem se nerozhodl, kdy odjedu.“

Ten večer seděla Ali na zadní verandě svého domku a pozorovala, jak se slunce zapadající nad Michiganským jezerem topí v odstínech růžové a zlaté. Dane a Audra šli s Lukem na večeři. V restauraci se s nimi měl sejít i Seth. Ali se vymluvila a zamířila domů. Potřebovala být chvíli sama.
Jakmile vešla do domu, nalila si sklenku vína, pustila si Bonnie Raittovou a shodila ze sebe kostým spolu s Audřinými smrtícími botami. Vypadaly skvěle, ale byly všechno, jen ne pohodlné.

Převlečená do modrých džínů a volné mikiny s logem Michiganské univerzity popíjela merlot a děkovala bohu, že si ještě předtím, než věděla, že Luke bude na Trilliu, naplánovala pár dní dovolené. Neměla žádný důvod své plány teď měnit. Nebyla zbabělá, ale čím méně Lukea Banninga uvidí, tím lépe. Když došla k tomuhle rozhodnutí, pohledem zabloudila dolů k pláži a málem své víno vyprskla.

„Hej, Ali!“ Po travnatém svahu šplhal k verandě Luke a usmíval se tak sebejistě, že Ali musela zatnout zuby.
Nebylo snad typické, že právě teď byla zpátky v džínách, bosá a s obličejem zbaveným posledního zbytku make-upu? Nalíčená a v rafinovaném červeném kostýmu se cítila silná a sebevědomá. Aby ho čert vzal, pomyslela si. I bez značkového obleku, který měl na sobě předtím, vypadal pořád skvěle. Ali musela uznat, že ji Lukeův oblek – zřejmě Armani - překvapil. Čekala, že se na jejich schůzku přiloudá v něčem neformálním.

„Myslela jsem, že jsi šel s Danem a Audrou na večeři.“
„Nechám si to na jindy.“
„Neslyšela jsem tvoji motorku.“

„Asi proto, že tvoje hudba je trochu hlasitá.“ Usmál se a hlavou kývl k domu, v němž z reproduktorů naříkal černý hlas Bonnie Raittové. Ali by si byla dala pár facek, když si uvědomila, že zpěvačka právě prozpěvuje o tom, jak nemůže nikoho přinutit, aby ji miloval.
Pokrčila rameny. „Vždycky si pouštím hudbu nahlas. Nemám žádné sousedy, se kterými bych si musela dělat starosti.“

„To se může změnit,“ řekl Luke. Než se však mohla zeptat, co tím myslel, ukázal rukou na pastelovými barvami rozzářený obzor. „Zapomněl jsem, jak nádherné jsou tu západy slunce.“
„To je jeden z důvodů, proč si nedovedu představit, že bych někdy žila kdekoli jinde,“ přiznala Ali.

Znovu se napila vína. Stále se snažila zůstat objektivní a nad věcí. Snažila se vidět tenhle malý kousek vesmíru z Lukeovy perspektivy. Snažila se po milionté pochopit, proč tu před všemi těmi lety nemohl zůstat. Marně. Nedařilo se jí to tenkrát a nedařilo se jí to ani teď. A kvůli tomu, jak znovu rozvířil její emoce, Ali zjistila, že bez ohledu na to, jak moc chtěla, aby zůstal, když byla naivní dvacetiletá holka, teď si jen přála, aby šel pryč a nechal ji být.

Luke se však k odchodu neměl. Uvelebil se na horním ze schůdků vedoucích na verandu a pak se zaklonil a pohodlně se opřel o lokty. Byl ztělesněná nenucenost, a to i přesto, že Ali si připadala jako příliš napnutá struna, která jen jen prasknout.
„Jsou zimy pořád tak studené, jak si je pamatuju?“ zeptal se.

„Horší.“
„Děti pořád chodí sáňkovat na Palmer Hill?“
„Hm.“

Ali doufala, že když se nebude do rozhovoru příliš zapojovat, Lukeovi to dojde a rozloučí se. Nezdálo se však, že by ho její lakonické odpovědi nějak odrazovaly.
„Vzpomínáš, jak jsme skoro na konci kopce narazili se sáňkami do toho dubu?“ Potřásl hlavou a tiše se zasmál. „Tobě bylo kolik? Sedm?“
„Osm. Pořád mám od stehů jizvu na bradě. Tys samozřejmě vyvázl bez jediného škrábance. V tom jsi docela dobrý.“

Luke se zamračil. Na chvíli se rozhostilo ticho. Nad hlavami jim zakrákala vrána a Luke vzhlédl.
„Je tu současně ticho i hluk. Ale ten hluk je jiný než ten ve městě. Nevěděl jsem, jak moc mi to chybělo.“
„V New Yorku asi není moc vran.“
„Ne. Tam máme holuby.“

Díval se, jak Ali zvedá skleničku s vínem k ústům. Olízl si rty.
„Víš, že bys mi jako dobrá sousedka měla taky trochu nabídnout?“
Ali nevěřila vlastním uším. Nepozvala ho a nechtěla, aby zůstal. Byla přesvědčená, že to celou dobu dává najevo dost jasně.

„Moc sousedsky se zrovna necítím.“
„Tvoji blahořečenou babičku by to šokovalo,“ upozornil ji.
Jeho poznámka zasáhla cíl, protože oba věděli, že je pravdivá. Alina babička by na počest Lukeova návratu zabila vykrmené tele. Vždycky pro něj měla slabost.

„Ty máš ale nervy, Banningu.“
„Ne. Co mám, je opravdu velká žízeň.“ Na Lukeových rtech se objevil smrtící úsměv. „Prosím,“ dodal.
„Udělám cokoli, abych tě dostala ze svojí verandy,“ zavrčela Ali a vstala. Podala mu svou skleničku. „Drž to.“
„S radostí,“ odpověděl. K jejímu pohoršení a zděšení však v příští vteřině zvedl skleničku k ústům a víno, které v ní zbývalo, jediným douškem dopil.

Ali se bez hnutí dívala, jak Luke tiskne rty na místo, kde byly před chvíli ty její. Nezapomněla, čeho jsou jeho ústa schopná. Navíc si byla jistá, že co se neviděli, měl spoustu příležitostí své dovednosti zdokonalit.
„Nemůžu uvěřit, žes vypil zbytek mého vína,“ vyhrkla rozhořčeně, když se vzpamatovala.

„Nemohl jsem si pomoct.“ Luke pomalu vstal.
Ali se nepohnula, ani když k ní přistoupil blíž a narušil její osobní prostor.
„To je příhodná výmluva, že?“

Luke pokrčil rameny. „Některým věcem se zkrátka nedá odolat. Sklenici dobrého vína.“ V ruce pomalu otáčel skleničkou. „Krásné ženě.“
Jejich pohledy se setkaly.
„Ať tě to ani nenapadne,“ sykla výhrůžně.

„To zní jako výzva. Nikdy nedokážu odmítnout výzvu.“ Pomalu skláněl hlavu a modré oči mu zářily zájmem. „Nejsi zvědavá, jestli to bude tak dobré, jak si to pamatuješ?“
„Ne.“
„Lhářko,“ řekl tiše a políbil ji.