Druhý den ráno během jejich cesty limuzínou na letiště Luke mlčel. Ali jela domů.
Domů.
Když jí ukazoval New York, uvědomil si poněkud bolestnou skutečnost. Po všech těch letech, kdy si budoval pověst a kariéru, bylo zoufale málo toho, čím by se mu zúročily nekonečné hodiny tvrdé práce. Jistě, vlastnil spoustu věcí – cennou sbírku moderního umění, pozemky po celém světě a dost peněz, aby mohl pohodlně žít, i kdyby už ani den ve svém životě nepracoval. Neměl však nikoho, s kým by se o to všechno mohl podělit. Stále neměl něco, co by považoval za trvalé místo, kde by se mohl usadit a najít klid.
Buď šťastný, zapřísahala ho babička, když umírala. Ať na tebe můžu být pyšná.
Elsie by pyšná nebyla, protože tohle nebylo to, co měla na mysli. Věděla, že Luke své štěstí nikdy nenajde v podnikatelských úspěších či materiálních statcích. Utratil miliony dolarů za luxusní penthouse na Manhattanu, ale neměl žádný domov. A bez Ali ho nikdy mít nebude.
Tohle musel napravit. Hned. Otočil se k ženě, kterou miloval, k té sedící vedle něj. Toužil jí odhalit svou duši. Než však mohl promluvit, řekla: „Chápu, proč to tu tak máš rád. New York se k tobě hodí.“
Nehodil se však k ní. „Líbilo se ti tu?“ Luke tohle musel vědět.
„Moc jsem si tu návštěvu užila. Možná by… Možná bychom sem někdy mohly přijet s Audrou na víkend. Celou věčnost se mě snaží přinutit, abych s ní šla nakupovat.“
Návštěva. To nebylo to, co měl Luke na mysli. Vzal ji za ruku. „Nechci, abys do mého života jezdila jen na návštěvu, Ali. Chci o tolik víc než jen to. Chápeš, co se ti snažím říct?“
Ano, Ali si myslela, že to chápe. Hrozilo, že se rozpláče. New York byl teď Lukeovým domovem. Nedal to snad jasně najevo tou tichou hrdostí, s níž jí ho ukazoval? Zůstaň se mnou, prosil ji včera večer. Milovala ho, ale to, co chtěl, udělat nemohla.
Uplynulých deset let strávila tím, že usilovala o uskutečnění svého snu, kterým bylo provozovat Saybrook‘s. Teď byla jeho spoluvlastnicí a řídila jeho další rozšíření. Její život byl tam. Ten Lukeův byl tady. Vypadalo to, že se minulost opakuje.
Ali vyprostila ruku z jeho dlaně a začala si pohrávat s přezkou hodinek. Pár minut trvalo, než se uklidnila natolik, aby mohla říct: „Je mi to líto, ale nemyslím, že by to fungovalo.“
„Proč ne?“
„Já nemůžu v New Yorku zůstat. Připadám si tu tak…“ zamávala rukou zoufale hledajíc správná slova. „Tak ztracená. Nicotná. Chyběly by mi západy slunce na Michiganském jezeře a to, jak v horkých letních večerech voní vzduch jako vnitřek cedrové truhly. Chybělo by mi dokonce i odhánění komárů, kdyby to znamenalo, že bych se musela vzdát i poslouchání divokých holubů, jak si mezi sebou vrkají, než se slunce ráno vyhoupne nad špičky stromů. Já jsem ostrovan, Lukeu. Ty jsi… Ty jsi teď o tolik víc než jen to.“
„Vidím, že jsem to královsky zvoral.“ Smích, kterým to konstatování Luke doprovodil, vůbec nebyl veselý. „Nežádám tě, abys zůstala v New Yorku. Neočekávám, že se sem přestěhuješ. Co kdybych ti řekl, že přemýšlím o tom, že bych se přestěhoval já?“ Odkašlal si. „Na Trillium.“
Dech se Ali zadrhl v plicích, a tak chvíli trvalo, než se dokázala zeptat: „Co přesně se mi snažíš říct?“
„Chci tě zpátky, Ali. Miluju tě.“
Málem se mu vrhla kolem krku, když vtom se znovu prosadil její rozum. Když Luke opustil Trillium poprvé, také Ali miloval. Tenkrát mu láska nezabránila v odchodu. A ani ho o deset let později nepřivedla na Trillium zpátky. Vrátil se kvůli obchodu. Co když bude mít potřebu jít zase někam jinam? Ali věděla, že podruhé by to nezvládla.
Pud sebezáchovy ji přinutil vymanit ruku z jeho dlaně. Nikdy si neuvědomila, že je zbabělá, ale nemohla se prostě vystavit znovu stejné bolesti, jakou jí způsobil kdysi.
„Trillium s New Yorkem nemůže soupeřit, Lukeu.“
„To není žádná soutěž. Ale i kdyby byla, miluju tě. To víceméně trumfne všechno ostatní. Řekni mi, že ty mě nemiluješ, Ali.“
„Lukeu, prosím,“ téměř vzlykla Ali. Podobnou diskusi už kdysi měli, jenže tenkrát byly role obrácené. „Tohle nedělej. Když jsi odjel z Trillia, málem mě to zabilo. Myslela jsem, že se s tím nikdy nevyrovnám. Vlastně ani nevím, jestli se mi to vůbec kdy podařilo.“ Bylo těžké to přiznat a vzdala se kvůli tomu posledního zbytku hrdosti. „Doufám, že to pochopíš, ale nemyslím, že můžu něco takového riskovat znovu.“
„To není žádný risk.“
„Mně to jako risk připadá.“
Neuvědomila si, že pláče, dokud jí rukou nezačal utírat slzy z tváří.
„Proboha, Ali, tolik mě to mrzí. Je mi tak líto, že jsem ti ublížil.“ Drtil mezi zuby polohlasně kletby a vytahoval z náprsní kapsy kapesník, aby jí ho podal. „Chci, abys byla šťastná. Chci, abychom my oba byli šťastní. Chci –“
Ali mu položila prst na ústa.
„Už se nebudeme hádat, dobře? Před jedenácti lety to taky k ničemu nevedlo. Nezměnilo to názor ani jednoho z nás.“ Smutně vzdychla. „Jen jsme pak byli oba zahořklí a rozzlobení. Já už nechci být ani jedno z toho. My dva jsme každý jiný, máme každý jiné potřeby. Myslím, že je čas, abychom to oba uznali, smířili se s minulostí a šli dál.“
Luke však vrtěl hlavou ještě předtím, než Ali domluvila. „Ty jsi to, co potřebuju. A pokud jde o minulost, kašlu na ni. Co mám udělat, abych tě přesvědčil, že to, o čem chci s tebou mluvit, je budoucnost? Ty jedeš domů, Ali. Já chci jet taky.“
Mezitím dorazili na letiště a řidič otevřel dveře. Ali vystoupila, ale když ji chtěl Luke následovat, zastavila ho.
„Trillium už tvým domovem není, Lukeu. Nejezdi se mnou.“
„Jedu,“ řekl pevně. „Alespoň mi dovol doprovodit tě zpátky. Vím, jak moc nenávidíš létání.“
„Ne. Prosím. Zůstaň tady.“ To, jak se jí zlomil hlas a jak se jí oči zalily slzami, ho zastavilo. Vypadala tak zničeně… Zabíjelo ho, že tohle jí udělal on.
„Právě teď potřebuju být sama.“ Ali se konečně podařilo uvolnit křečovitě sevřené hrdlo. „Vlastně bych ocenila, kdybys nějakou dobu na Trillium nejezdil. Vím, že tam teď máš obchody, ale –“
„Já na obchody kašlu!“ vykřikl Luke. „Nic z toho pro mě není tak důležité jako ty.“
Její úsměv protiřečil slzám, které jí stékaly po tvářích. „Sbohem, Lukeu.“
„Tohle žádné sbohem není,“ trval na svém, ale to už se od něj Ali vzdalovala.
Luke nikdy moc nepil. Neměl k alkoholu důvěru, s ohledem na to, jak zemřel jeho otec. Ten večer si však nalil už třetí skleničku skotské a dál zíral na třpytící se siluetu města, které pro něj kdysi mělo tolik příslibů a kouzla. Teď se mu vysmívalo.
S bolestnou jistotou si uvědomil, že ho nic nikdy nenaplní pocitem správnosti a sounáležitosti, který měl, když byl s Ali. Milovala mladíka, který byl snílek, a přestože to dnes odpoledne přímo neřekla, Luke věděl, že miluje muže, který ty sny změnil v realitu.
Smůla byla, že mu nevěřila.
V obchodním světě mělo Lukeovo slovo stejnou váhu jako podepsaná smlouva. Říkal, co si myslel, a to, co řekl, myslel vážně. Dobrých deset let o tom nikdo nikdy nepochyboval. Přesto mu Ali nevěřila, když jí řekl, že dokáže žít kdekoli, pokud to bude znamenat, že budou spolu. Nevěřila mu, že tentokrát zůstane s ní.
Když se Ali vrátila na Trillium, vrhla se do víru povinností v rekreačním středisku. Práce ji vždycky zachránila. Pomohla jí přežít, když měla zlomené srdce naposledy. Tentokrát však bez ohledu na to, kolik hodin strávila za svým stolem v Saybrook‘s či na to, jak vyčerpaná padla konečně večer do postele, neustále myslela na Lukea.
Miluju tě.
Udělala snad chybu, když odjela? Luke se ji podle všeho snažil přesvědčit, že ano. Nechal několik vzkazů na jejím záznamníku, poslal jí půl tuctu e-mailů. Ani na jeden z nich neodpověděla. Dnes, týden po svém návratu, vešla po obědě do kanceláře a našla v ní dva tucty rudých růží přetékajících z vázy na jejím stole. Audra vešla hned za ní chovajíc v náručí vrtící se štěně. Uvelebila se na židli, zatímco Ali sáhla po kartičce zastrčené mezi květy.
Matně si vzpomínala, že její sestra naznačovala něco v tom smyslu, že si pořídí rodinu. Zřejmě se rozhodla začít s domácím zvířátkem a propracovat se postupně až k dětem.
„Luke ti něco poslal,“ řekla Audra.
Ali růže přelétla pohledem. Nikdy nebyla velkým příznivcem růží. Byly příliš drahé a příliš rychle uvadaly. To karafiáty, ty vydržely.
„Očividně si nepamatuje, co mám ráda,“ zabručela a otevřela obálku. Jméno na kartičce však nebylo Lukeovo.
„Ty jsou od Bradleyho,“ zamračila se.
„Jak jinak,“ odtušila pohrdavě Audra. „Moc dobře tě nezná, co? Jsi příliš praktická, než aby ti udělaly radost růže.“
„Je milý,“ bránila ho Ali, přestože měla výčitky svědomí, že ani na jeho poslední dva vzkazy neodpověděla.
„Podívej se, Ali,“ Audra snažící se zabránit uzlíčku hnědé a bílé srsti, aby unikl z jejího klína, se zhluboka nadechla, „celé týdny jsem si to nechávala pro sebe, čekala jsem, že na to nakonec přijdeš sama, ale už nedokážu mlčet ani vteřinu. Bradley není milý, Ali.“
„Já vím, že Luke říkal, že to byl Bradley, kdo se zajímal o pozemek, který jsme koupili my. Dokonce prohlašoval, že Bradley udělal nabídku na Saybrook‘s, když se poprvé objevilo na trhu, ale teď Saybrook‘s a tu půdu navíc vlastníme my, Audro, a on má pořád zájem se se mnou vídat.“ Ali to zasáhlo na citlivém místě, což byl možná důvod, proč dodala: „Podle všeho mě má rád. Možná mě dokonce miluje.“
Audra si chvíli kousala spodní ret. „Jestli tohle je skutečně to, co cítí, Ali, zeptej se sama sebe, proč to nejmíň desetkrát za posledních pár měsíců zkoušel na mě,“ řekla pak tiše.
„Cože?“ vyhrkla Ali. Ani si neuvědomila, že kartičku zmuchlala v pěsti.
„Vím, že mi to asi nebudeš chtít věřit –“
Ali sestru přerušila. „Já ti věřím, Aud. To už přece máme za sebou. Proto se tě taky musím zeptat, proč jsi mi až doteď nic neřekla?“
Audra pohladila štěně. Když odpověděla, hlas měla jen o něco hlasitější než šepot. „Nemohla jsem se k tomu odhodlat. My dvě jsme se konečně udobřily a Bradley to věděl a využil toho. Pořád jsem doufala, že sama uvidíš, jaký je doopravdy.“
„Ví to Seth?“
Audra se zasmála a pak k Ali zvedla oči. „Je to mužský a je živý, tak co myslíš?“
„Myslím, že to neví. Ale Bradleyho rád nemá.“
„Jednou ho přistihl, jak na mě vrhá zamilované pohledy. To stačilo. Ani Dane není žádný Bradleyho fanoušek, a to stejného důvodu.“
„Čím to, že mám pocit, že se tady dozvím vždycky všechno jako poslední?“ vzdychla Ali.
Štěněti se konečně podařilo vyklouznout z Audřina klína. Pobíhalo po místnosti na směšně velkých tlapkách, očichalo všechny možné rohy a kouty a nakonec se uvelebilo Ali u nohou.
„Tvoje štěně se právě vyčuralo na můj koberec,“ vyjekla nevěřícně. „To si uklidíš.“
„Promiň, Alice, ale můj pes to není.“ Audra vstala a vzala štěně znovu do náručí. Pak vrtící se uzlíček hodila Ali do rukou a řekla: „Tohle ti poslal Luke. Říkal, abych ti vyřídila, že sice nemá rodokmen, ale zato má velký potenciál. Taky říkal, že tě bude bezmezně milovat a bude tě následovat, ať půjdeš kamkoli.“
„Já psa nechci,“ zaprotestovala Ali, přestože její srdce maličko roztálo.
„Potřebuje domov, Ali.“ Audra se otočila k odchodu, ale ve dveřích se ještě zastavila. „Stejně jako Luke.“
Ali pojmenovala psa Harley, a to i přesto, že neměla v úmyslu si ho nechat. Pokaždé, když se ho však snažila vzít a odnést ho do zvířecího útulku, výraz v jeho velkých hnědých očích a jeho neohrabané packy jí v tom zabránily. Bude tě bezmezně milovat, tvrdil Luke. Bude tě následovat, ať půjdeš kamkoli.
Něco na tom se zdálo být tak přitažlivé. A tak druhý den, co štěně měla, Ali koupila třicetilibrový pytel psího žrádla, modré vodítko a obojek a plyšový psí pelíšek, který umístila do rohu svého pokoje. Ne že by Harleye nějak zvlášť zajímal. Tu noc vyl a vyl, dokud ho Ali nevzala do náruče a nepoložila ho vedle sebe na matraci.
Musela uznat, že psík má skvělý čich na lidi. Když se za ní později ten týden zastavil Bradley, Harley se rozštěkal a záhy nato ukousl střapec z jednoho z Bradleyho drahých kožených mokasínů.
Jejich schůzka začala nejistě, vzhledem k tomu, co se o Bradleym Ali dozvěděla, ale po Harleyově triku zmizení střapce šlo všechno rapidně z kopce.
Nejen, že Bradley měl tu drzost udělat několik hanlivých poznámek o Audřině charakteru. Když byl konfrontován s Aliným podezřením ohledně jeho zájmu o podnikání na Trilliu, konečně přiznal barvu a připustil, že největší částí Alina kouzla jsou její aktiva. A to myslel aktiva v materiálním smyslu toho slova. Nebyl v tom žádný dvojsmysl, který by ukonejšil Alino zraněné ego. Naopak její srdce touhle výměnou názorů neutrpělo vůbec, samozřejmě.
Jakmile Bradley odešel, posadila se na verandu. Slunce se rozpouštělo do Michiganského jezera, Harley spokojeně dřímal na jejím klíně a Ali přemýšlela o své schopnosti úsudku, pokud šlo o muže. Uštěpačný hlásek – znějící až podezřele jako Audřin hlas – jí nepřestával připomínat, že věřila tomu, čemu chtěla věřit, a to zásluhou vlastní paličatosti.
Platilo snad to samé v Lukeově případě?
Ali mu řekla, aby nejezdil na Trillium a on to teď už téměř dva týdny dodržoval. V duchu ho s chutí proklela za to, že konečně dělá přesně to, co od něj ona chce.
Druhý den ráno napřímil Ali na posteli zvuk štípaného dřeva a tříštícího se skla.
Odhrnula si vlasy z obličeje a podívala se na budík. Bylo šest hodin ráno. Její první souvislá myšlenka byla, že svět se svým koncem jistě počká, dokud si ona neudělá první šálek kávy.
Harley vedle ní zakňučel a Ali se natáhla, aby ho pohladila. „Všechno je fajn, kamaráde. Není se čeho bát.“
Vstávala z postele, když ten destruktivní zvuk uslyšela znovu. Bylo zamračené ráno. Déšť hrozil, že se přidá k ostrému větru, který povlával záclonami v jejích otevřených oknech. Ali napadlo, že ty dvě velké bílé borovice na samotném konci jejího pozemku konečně spadly na domek Lukeovy babičky. I přes svou velikost měly kořeny žalostně blízko pod zemí.
Rychle si natáhla šortky a tričko, které – jak si pozdě všimla – bylo naruby a rozběhla se dolů. U skleněných dveří na verandu našla pár plátěných tenisek, které si cestou na verandu nazula. Harley pelášil za ní po pláži, na jejíž břeh dotíraly zpěněné a rozzlobené vlny. Když doběhla k borovicím, zůstala stát na místě, jako by ji přimrazil.
Domov Lukeovy babičky nezničily žádné stromy, nýbrž bourací koule. A tím, kdo seděl u řízení jeřábu, který kouli ovládal, nebyl nikdo jiný než Luke Banning.
„Dobré ráno!“ křikl na ni vesele.
„Co to tu sakra děláš?“ zavolala na něj z pláže.
Určitě přišel o rozum, přestože vypadal naprosto příčetně. Naprosto… šťastně, zatímco se místo, kde strávil většinu svého dětství, měnilo v ruiny.
„Asi si beru příklad z Audry, řekl bych. Rozhodl jsem se začít znovu.“
Ali neměla ani ponětí, o čem to mluví.
„Začínáš znovu tak, že bereš na Elsiein domek bourací kouli?“
„Tom Whitey řekl, že na jeho opravu do nějakého přijatelného stavu by bylo třeba tolik práce a peněz, že to skoro ani nestojí za to. Kromě toho, je to můj dům.“ Jeho úsměv zmizel. „Je můj jedenáct let. To tys řekla, že se musíme smířit s minulostí a jít dál. Takže to konečně dělám. A přitom člověk musí občas něco zbourat.“
Ali se zhrozila. „Takže přece jen pozemek rozděluješ a prodáváš?“
„Ne. Budu stavět. Vlastně budu znovu stavět.“ Seskočil z jeřábu a seběhl ze schodů vedoucích k pláži až k ní na pláž. Harley zaštěkal a Luke se sehnul a poškrabal ho na bříšku. „Vidím, že sis ho nechala.“
Pokrčila rameny. „Nedokázala jsem se přinutit odnést ho do útulku. Mimochodem, děkuju.“
„Rádo se stalo.“ Mrkl na ni. „Už v něm vidíš nějaký potenciál?“ zeptal se.
Štěně právě začalo v kruzích honit vlastní ocásek. Za pár vteřin sice upadlo, ale ocásek tisklo vítězně v zubech.
Ali se rozesmála. „S potenciálem si nejsem jistá, ale rozhodně mě bezmezně miluje a skutečně za mnou chodí, kamkoli se pohnu.“
Luke se narovnal a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. „Říkal jsem ti to,“ bylo vše, co řekl, a Ali měla pocit, že nemluví jen o psu.
„Dala jsem mu jméno Harley, jestli tě to zajímá. Napadlo mě, že se to dobře hodí k jeho vzpurné povaze.“ Ušklíbla se. „Ten den, co jsem ho dostala, mi počural koberec v kanceláři.“
„Jsem rád, že dokážeš tolerovat jeho chyby.“
„Máme je všichni,“ pokrčila rameny. „Taky ukousal střapec z jedné z Bradleyho bot.“
„Za to má u mě nějakou pěknou kost,“ prohlásil Luke a zvážněl. „A jak se Bradley vůbec má?“
„Jsem si jistá, že dobře. Znáš přece toulavé kočky. Ty vždycky dokážou dopadnout na všechny čtyři.“
Koutek Lukeových úst se pohnul. „Takže toulavá kočka, co?“
Ali zakoulela očima. „Měl jsi s ním pravdu,“ řekla. „Jsi spokojený? Ukázalo se, že ho zajímal jen můj majetek, a ne, no, řekněme moje přednosti, i když prý jednou nebo dvakrát zkusil osahávat Audru.“
Luke zaklel. „Chceš, abych ho pro tebe zbil?“
„Ne. Dane a Seth to už nabídli, ale Bradley je ten typ, který by je dal k soudu. Nemá smysl dát mu příležitost, aby se kvůli mému pošramocenému egu nějak dostal do Saybrook‘s.“
„Mrzí mě to, Ali,“ řekl Luke, ale usmíval se při tom. „Nemrzí mě, že je ze hry, samozřejmě. Jen mě mrzí, že zklamal tebe.“
Ali jeho omluvu odmítla mávnutím ruky. „Dokážu zklamání přežít.“
Chvíli se jeden na druhého mlčky dívali. Vítr kvílel a nad hlavami jim křičeli racci. „Chceš vidět plány nového domu?“ zeptal se Luke.
„Ty si vážně postavíš na Trilliu víkendový dům?“
Luke zavrtěl hlavou a začal jako první stoupat po schůdcích do svahu. „Na někoho tak chytrého, Alice, jsi dost pomalá. Říkal jsem ti, že se stěhuju.“
„Ale ty patříš do New Yorku, Lukeu. Miluješ to tam.“
Luke se zastavil a otočil se k ní. „V New Yorku jsem rád. Miluju tebe. A za těch pár posledních týdnů jsem něco zjistil. Něco, o čem jsem tě zřejmě zatím nedokázal přesvědčit.“
„Co je to?“
„Odjel jsem odsud, abych ze sebe něco udělal, protože jsem si myslel, že pro tebe nejsem dost dobrý. Ale teď dost dobrý jsem.“
„Ach, Lukeu. Byl jsi dost dobrý už tenkrát. Nikdy jsem nepotřebovala přesvědčovat.“
„Ty možná ne, ale já ano. Tenkrát jsem prostě potřeboval odjet. Teď se potřebuju vrátit. A jestli mi to nevěříš, fajn. Já nikam neodejdu. Postavím si tu dům. Dům, ze kterého hodlám udělat svůj domov. A tebe zlomím. Postupně, hezky den po dni. Víš přece, jak umím být cílevědomý.“
„Paličatý,“ opravila ho, ale nebyla v tom žádná škodolibost. Jak by se mohla zlobit, když se na ni takhle díval?
„Já do New Yorku nepatřím, Ali. Patřím tam, kde jsi ty, ať je to kdekoli. Ty jsi můj domov.“
Myslel to vážně. Teď to Ali viděla. Brada se jí začala třást. „Navždycky?“
Uličnicky se pousmál. „Je to snad návrh, Alice?“
Srdce se jí rozbušilo. „Mohl by být. Odpověz na otázku.“
„Navždycky.“
Ali se usmála. Luke ve vteřině zdolal těch pár schůdků, které je rozdělovaly, a ona se rozplakala. Vztáhla k němu ruce a své rozbité srdce otevřela dokořán.
„Miluju tě Ali,“ řekl vroucně.
„A já tebe.“ A těsně předtím, než se jejich ústa setkala, zašeptala: „Vítej doma.“