Humor Ladislava Smoljaka, který v neděli ráno zemřel, přirostl k srdci hned několika generacím. “Tatínek přišel z Podkarpatské Rusi jako téměř negramotný chlapec. Maminka pocházela z rodiny, kde rodiče záhy po sobě zemřeli a o jejich pět dětí se musela postarat nejstarší sestra. Takže ani jeden z mých rodičů si nepřinesl do manželství ani jednu knížku,” vzpomínal na svou rodinu Ladislav Smoljak. Na začátku jeho života to opravdu nevypadalo, že se stane jednou z uznávaných veličin české kultury. Podobně jako Zdeněk Svěrák začínal jako učitel – ostatně, oba celoživotní přátelé a spolupracovníci se seznámili právě při studiu Vysoké školy pedagogické.
Největší Čech Jára Cimrman
Na jevišti Divadla Járy Cimrmana prožil Ladislav Smoljak dvaačtyřicet let a absolvoval s ním na deset tisíc představení - jako režisér, herec i aktér jejich svérázných seminářů. "Když jsme před těmi víc než čtyřiceti lety začínali, nebylo moc těch, kdo v nějakou delší perspektivu věřil," vzpomínal na začátky Ladislav Smoljak. Tehdy zcela neobvyklý humor, těžící z obstarožní poetiky Rakouska-Uherska, naivního vlastenectví a oslavování fiktivního génia, se ale ukázal schopný přežít jakýkoli režim a jakoukoli módní vlnu. Právě proto, že zakladatelé Divadla Járy Cimrmana se rozhodli, že nebudou dělat prvoplánovou satiru, se dokázali odlišit od většiny divadel malých forem, která rychle rozkvetla v roce 1968 a za normalizace byla opět zrušena.
"Jim bylo divné, že se to naše publikum nápadně směje. Ale při nejlepší vůli nemohli v těch našich hrát najít náznak alegorické narážky nebo nějakou konkrétní politickou aktualitu," konstatoval na adresu komunistických cenzorů.
Největší hrozbou pro divadlo, jehož plánovaně poslední cimrmanovská hra, České nebe, byla na jeviště uvedena před rokem a půl, se stala jeho až neúměrná popularita. Do divadla se hrnuly davy diváků, kteří spíš než s jeho kultivovanou poetikou souzněli s řachandami z televizních estrád. Lidé po Cimrmanovi pojmenovávali nejrůznější objekty a dokonce mu přiřkli prvenství v anketě Největší Čech. "Mám obavu o osud Cimrmana, protože míra popularity se nesmí překročit. Když je toho moc, začne to lidi štvát a my cítíme, že u toho je moc," prohlásil nedávno Ladislav Smoljak.
Ladislav Smoljak
Smoljak a Svěrák: Smutný humor normalizace
Na filmové plátno uvedl Smoljak nejen Járu Cimrmana (v hereckém podání Zdeňka Svěráka ve filmu Jára Cimrman ležící, spící). Spolu se Zdeňkem Svěrákem se jako scenárista a občas i jako režisér stal otcem úplně nového proudu českých filmových komedií, které sice těžily z témat všedního života v době normalizace, ovšem úplně jinak než tehdejší satirické veselohry typu Zítra to roztočíme, drahoušku.
Jejich hrdinové, tak jako většina Čechů v té době, sní o vlastní chalupě na venkově (Na samotě u lesa), navštěvují večerní školu (Marečku, podejte mi pero) nebo se snaží si načerno přivydělat (Vrchní, prchni).
Všední témata ovšem Svěrák se Smoljakem spojili s originálními nápady a navíc je dokázali podat takovým způsobem, že diváci měli pocit, že jejich hrdiny důvěrně znají. Nevysmívali se jim, ale soucítili s nimi, takže každý mohl v jejich osudech vidět svůj vlastní život. Jejich posmutnělý humor vyvrcholil koncem normalizace ve filmu Nejistá sezóna, kde – už takřka bez zábran – vylíčili trampoty, které jedno “nejmenované” divadlo prožívá s pěšáky komunistické cenzury.
Ladislav Smoljak: Zrušme komunisty
Ostatně, komunisty nemohl Ladislav Smoljak vystát ani dlouho po revoluci. Neúnavně se angažoval ve veřejném životě, ať už jako signatář petice Zrušme komunisty nebo aktér mnoha dalších občanských iniciativ. Nebál se nálepky “moralizátora”: “Rád bych svým moralizovním přispěl k tomu, abychom našim potomkům nechali svět v podstatně lepším stavu, než v jakém se právě nachází,” říkal. “Cíl je to nejistý, ale úsilí samo cítím jako plnění povinnosti, které mám bůhví odkud a kým uloženo ve svém srdci.”