Bylo mi sotva sedmnáct, když jsem se se svým, nyní již bývalým manželem, seznámila. Moje první láska a také první milenec.
Byla jsem do něj hrozně zamilovaná a tehdy ani později mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Obětavé ženy často muži opouštějí
- Je krásné najít lásku v sedmnácti, sporné však je, zda může být zárukou celoživotního štěstí. Bylo by s podivem, kdyby Drahomíra už tenkrát probírala se svým nastávajícím otázku rodičovství. Na to bylo asi skutečně ještě brzo.
- Spoustu let si „užívali“, až přišla první „komplikace“. Zatímco ona zatoužila po dítěti, on o něm nechtěl ani slyšet. Je snadné ho zpětně odsoudit, nicméně lze pochopit, že si už zvykl na zavedený životní styl a potomka by vnímal jako nepříjemné omezení. Do jisté míry měl na takové rozhodnutí právo. Právo volby však měla i Drahomíra. Mohla odejít, nebo se smířit s bezdětností a najít alternativní životní náplň (profesní, společenskou, zájmovou). Bohužel si zvolila nejhorší z možných alternativ a začala hledat smysl bytí v péči o manžela! Takže přispěla k tomu, co následovalo, protože žena, která si zvolí roli obětavé ochránkyně tepla rodinného krbu, si o něco podobného „koleduje“. Časem totiž začne „splývat s bytovým zařízením“ a ze vztahu se vytratí zdravá míra nejistoty. Takovým partnerkám bývají muži nejčastěji nevěrní.
- Každodennost se bohužel nedá prožít nanečisto, pak vše vrátit a zvolit jiný scénář. Zkušenost Drahomíry je memento pro mladší „kolegyně“, které mají podobný osud a k tomu ještě onu možnost volby. Měly by si co nejdříve s milovaným vyjasnit základní životní očekávání včetně postoje k budoucímu rodičovství. Případně zvážit, jakou míru oběti unesou. Aby jim pak nezbyly jen oči pro pláč.