Fenomén závisti vrtá hlavou myslitelům po tisíciletí. Křesťanští otcové se například vždy podivovali, proč se člověk závistí „obtěžuje“, když je to vlastně jediný smrtelný hřích, který nedává vůbec žádné potěšení.

Nesesmilníš, nepokradeš – tam se podlehnutí dá pochopit. Ale závist? Ta přece může přinést radost jenom masochistům.

PROČ NEMÁM TAKOVÝ VŮZ, ŽENU, DŮM?

„Trýznivá bolest, která nás donekonečna užírá zevnitř,“ soudí o závisti církevní otcové, podle nichž to určitě není vlastnost záviděníhodná. Tomáš Akvinský a Jan z Damašku se shodují, že závist je „hořký smutek ze štěstí, bohatství nebo slávy jiných lidí“. Tedy vlastně stres, vyvolaný nerovnoměrně rozdělenými božími dary (Job ovšem ani při vší své bídě závisti nepropadl a Bůh ho posléze vyzvedl z hnojiště).

Podle jiné představy teologů, ale při závidění hřešíme hlavně tím, že pro cizí dary nevidíme svoje vlastní a odmítáme se z nich patřičně radovat.

Vraťme se ale z výletu do labyrintu teologie zpět do 21. století. K jeho specifikům patří, že je v něm závist v obrovském měřítku propagována. Vždyť drtivá většina reklam se snaží ve svých konzumentech probudit závist (proč já taky nemám takovou dovolenou, auto, dům?), která je povede k bezhlavému nakupování.

Člověk obdařený zdravým rozumem si koupí nový mobil, vůz apod. poté, co se mu ten starý začne „sypat“. Reklamy ho však nutí, aby si věc koupil podstatně dříve, protože výrobky – podle nich – rychle morálně zastarávají.

ZA VELKÝM MAJETKEM VELKÝ ŠÍBR?

Vybředněme teď z bahna reklam pracujících se závistí. A nezapomeňme, že hlavně vinou bezuzdného bulváru lidé stejně jako po majetku touží po chvilkové slávě; někdy i za cenu zločinu. Závist má skvělý marketing, kam se na ni hrabou třeba různé církve. Na druhou stranu ale podle některých mírně cynických ekonomů závist stojí za dosavadním úspěchem židovsko-křesťanské civilizace: „Majetek a jeho okázalé předvádění vzbuzují závist, která lidi stimuluje k myšlení, práci a úsilí celkově. Podívejte se na buddhisty – nikdy neměli žádné kolonie, vždy jim stačilo jen sedět o hladu a meditovat.“ Autora tohoto článku rozčiluje, když se hovoří o „Čecháčcích, jejichž národním sportem je závist“. Podle názoru vědců je totiž závist jednou ze základních vlastností lidstva. Každého člověka, ba už i jeho lidoopího předchůdce. Nezapomeňme – namátkou – třeba na výrok prince Charlese, jenž na jakési zahraniční cestě novinářům vesele řekl: „Co je nového v Anglii? Nic – moji Angličané dál sedí v houpací židli a závidějí sousedům, že jim vyrostly větší hrušky.“ V případě Čechů bych navíc řekl, že jde o nedorozumění.

Oni nezávidí majetek, ale jsou znechuceni a frustrováni způsoby, jakými byl získán. Šíbrů je bohužel v našich dějinách až moc: počínaje katolickými privatizátory po Bílé hoře přes lokaje a kolaboranty řady cizáckých režimů až po (zatím) šíbry současné. Bezmoc tváří v tvář úspěšnému drzému zločinci je jistě skličující; její výsledky vídáme u každých voleb.

TVOJE FOTKY MĚ NIČÍ!

Je smutné, když Barbora Špotáková po letech dřiny hodí světový rekord, a média v titulcích zvýrazní jen prémii, kterou za to dostala. Tím se bohužel podporuje závist vůči schopným a pracovitým lidem (pozdravujeme Karla Gotta!), kteří si své peníze tvrdě zasloužili.

Ale i tento moment je všude ve světě běžný: psychologové hovoří o závisti jako o jednom z projevů méněcennosti. Přitom prý často jde o mírné nedorozumění – závistivec vlastně nezávidí, jen by také chtěl mít věci, jež má jiný. Nechce, aby sousedovi chcípla koza – chce však mít kozu také. Což už je něco zcela jiného než zlá závist.

Nemůžeme ale pominout, že kromě reklamy se ještě do rozdmýchávání té skutečné, zlé závisti masivně pustily i sociální sítě. Podle výzkumu mezi několika sty uživateli Facebooku na univerzitě v Darmstadtu třetina z nich cítila závist při prohlížení fotek svých přátel z dovolené, svatby apod. Ještě více lidí pak prohlásilo, že je „velmi často“ frustrováno pohledem na bohatší život svých přátel ze sítě. Existují už i případy jedinců, kteří vinou nevhodně zvolených přátel na Facebooku ztratili soudnost a zkusili se dostat k majetku zločinem.

Je nějaký způsob, jak můžeme sami poznat, zda nám náhodou naše závist nepřerůstá přes hlavu (myslím teď závist obyčejnou, ne třeba „závist penisu“ vymyšlenou Sigmundem Freudem)? Velice jednoduše řečeno – stane se tak tehdy, až se pro nás závistivé myšlenky stanou obsesí, máme je v hlavě stávaje-lehaje. Jak nám ale řekli experti, takových případů, jež by vyžadovaly odbornou pomoc, je pouze velmi málo…