Rozvedla jsem se s ním v době, kdy si odpykával trest, změnila si jméno a i s dcerou se odstěhovala na druhý konec republiky. Je těžké být ženou vraha v malé středočeské vísce, kde si všichni vidí do talíře. V očích sousedů jsem četla: neříkejte, že jste o tom nevěděla… Ale jak bych mohla! Byl to hezký kluk, i když profláknutý rváč. A já nezkušená holka. Až po svatbě se začal projevovat jako násilník.

Zapřísahala jsem se, že se Alice nesmí dozvědět nic o minulosti svého otce. Být dcerou vraha je ještě děsivější než být jeho manželkou, i když už bývalou. Všude jsem říkala, že odjel do ciziny a že o něm nemám žádné zprávy. Ale raději jsem se s lidmi moc nestýkala. Mají ten zlozvyk, že se vyptávají. Verzi o tátovi v cizině jsem řekla i Alici. Divila se, že nepíše a neposílá dárky, ale nakonec se o něj přestala zajímat. Ulevilo se mi, ačkoli strach číhal za krkem jako bubák.

Ta věčná obava, že se Alice může dozvědět pravdu. Jak ji přijme? Bude se bát, že zdědila otcovy násilnické geny? I já se bála. Někdy jsem ji pozorovala, jako by ani nebyla moje. Kladla jsem si znepokojivé otázky. Reaguje normálně? Ale byla klidné, hodné dítě, nikdy nikomu neublížila, jenže přesto… Alicina otce propustili z vězení po osmi letech. V noci jsem se budila hrůzou, že jednou zazvoní u našich dveří. Co budu dělat?

Utěšovala jsem se, že nás nenajde. Ale našel. Moje noční můra se stala skutečností. Jednoho večera zazvonil u dveří. „Ty mě nezajímáš, mrcho,“ odstrčil mě. „Chci vidět svou dceru.“ Vtrhl do kuchyně, kde jsme právě s Alicí chystaly večeři. „Já jsem tvůj táta,“ řekl. Tvářila se udiveně a pak se zeptala: „Tak ty ses vrátil z ciziny?“ Zasmál se. „Já věděl, že ti matka neřekne pravdu.“ A tak jí tu pravdu se sadistickým uspokojením řekl! Alice seděla na židli a zacpávala si uši. „Ne, ne, ne, to není pravda!“ V očích měla děs. „Je to pravda, holčičko, ale teď už jsem zase venku a čistej a můžeme být kamarádi.“

Dcera s pláčem utekla a přivedla ji až policie. Plakala jsem. „Nechci, aby nás její otec navštěvoval,“ hned jsem na strážce zákona vybalila, ale oni mi řekli, ať si to vyřídím na sociálce. Ani tam mi nepomohli. Alicin otec se sice zase vytratil, ovšem jen fyzicky. Stopy na duši mé holčičky zůstaly. Začala se toulat, chytla se podivné party. Když jsem si s ní chtěla promluvit, odbyla mě: „Co bys chtěla od holky, co má tátu vrahouna?“ V osmnácti mi oznámila, že na tenhle život tady kašle a že odjíždí s kamarádem do ciziny.

„Chci začít úplně znovu. Nehledej mě, mami.“ Nevím, kam zmizela. Dva roky se mi neozvala. Žije vůbec? Povedlo se jí odhodit břemeno otcova činu? Jak ráda bych se to dozvěděla. Nevím, co mám dělat.

Anežka, Ostrava

Psycholog radí

Že by se ty zatrolené geny nakonec prosadily? Nikoli tátovy, jichž se Anežka tak bojí, ale ty její. V čem se liší jednání její dcery od toho, k němuž se kdysi sama uchýlila? V obou případech šlo přece o útěk!

Anežka se vdávala příliš mladá. V jejím věku se nelze divit zamilovanosti do hezkého kluka, byť se špatnou pověstí. Právě takoví mívají pro mladé děvče zvláštní charisma. A ona ho láskou a teplými večeřemi vyléčí! Zvláště pro ženy trpící „syndromem sester Červeného kříže“ je ta výzva hodně lákavá. Záhy sice zjistí, že ho nezmění sebevětší láska, ani sebeteplejší večeře, to si ale předem jen málokterá připustí.

Pochopit se dá i pozdější pokus o pálení mostů.

Krycí báchorka o pobytu v cizině byla užitečná pro okolí, Alice však měla vědět pravdu. Geny nejsou všemohoucí, přinejmenším stejně silný vliv má výchova. Ta Alicina byla poznamenána matčiným děsem. Aby se neobjevil otec, aby se neprojevily zděděné vlohy… V atmosféře strachu se těžko dýchá. Alice se tak najednou zklamala v obou rodičích. Ve svém věku nebyla s to takové rozčarování unést. V osmnácti se potřebovala postavit na vlastní nohy.

Snad na nich stojí natolik pevně, aby se časem mohla k matce vrátit alespoň tím, že dá o sobě vědět!