Narodil se v roce 1934 ve varšavské židovské rodině. Jeho rodiče byli vědci – maminka Sabina Hershaftová – známá matematička, otec Jozef Hershaft – chemik zabývající se s kolegou Jozefem Rotblatem (pozdějším nositelem Nobelovy ceny) studiem jaderných reaktorů. O jejich výzkum se v době, kdy západní vědci začínali rozpoznávat potenciál využití jaderné energie, strhl celosvětový zájem.

Mocnosti se o badatele přetahovaly, především Velká Británie s USA. Británie nakonec zvítězila. Oběma vědcům, včetně jejich rodin, v zemi zajistila veškerý komfort ke spokojenému životu a poslala jim vízum.

Rotblat ho obdržel jen o pár dnů dříve a ihned rodnou zemi opustil. Jenže během těch pár dnů napadl Polsko Hitler a v době, kdy vízum dostali Hershaftovi, už bylo všechno ztracené. Sabina, Jozef i jejich pětiletý syn se stěhovali nikoli do Londýna, ale do varšavského ghetta, obávaného vězení Pawiak. Nejstrašnějšího místa okupované polské metropole. Lidé zde umírali v důsledku epidemie tyfu či mučení, ti, co přežívali, byli postupně odváženi do koncentračních táborů – Osvětimi, Ravensbrücku, Majdanku… Hershaftovi mohli hovořit o štěstí. Nacisté zavraždili pouze otce, Sabina s Alexem se nakonec dočkali osvobození. Pět let se z prožitých hrůz vzpamatovávali v italském uprchlickém táboře, poté matka emigrovala do Izraele, zatímco šestnáctiletý Alexander odešel do USA.

DÉJA VU

Měl jasný cíl – pokračovat v práci svého táty. Vystudoval chemii na univerzitě v Connecticutu, záhy získal práci v Komisi pro atomovou energii. Několik roků strávil na izraelském Institutu technologických studií, kde vedl postgraduální kurzy v oboru rentgenové krystalografie. Stále více však pokukoval po ekologii, lákalo ho téma znečištěných vod, nakládání s pevnými odpady. Ochrana životního prostředí nakonec porazila všechny jeho ostatní zájmy. Zdálo se, že našel své pevné místo, že válečné děsy jsou zapomenuté. Leč jen do doby, než v rámci své práce pro ekologické poradenské firmy navštívil jatka v Indianě…

„Byl to naprosto hrůzný výjev,“ vzpomínal Hershaft ještě po letech. „Viděl jsem vyděšená zvířata, tisknoucí se jedno k druhému, zatímco čekala na smrt, stejně jako se k sobě kdysi tiskli moji rodinní příslušníci před známým táborem smrti Treblinka. Pozoroval jsem stejnou bezcitnou smrtící rutinu. Viděl jsem hromady kopyt. Srdcí. Lebek. Zažil jsem déja vu. Stál jsem znovu v Osvětimi. Díval se na hromady vlasů. Bot. Zubů. Spatřil jsem holocaust…“

Jediný okamžik rozhodl o tom, kudy se bude, teď už definitivně, ubírat jeho další cesta. Připravil půdu pro vznik Hershaftovy, pro mnohé dost možná kontroverzní, filozofie založené na nesporné paralele mezi holocaustem a praxí systematického zabíjení zvířat pro jídlo.

„Stál jsem na těch jatkách a říkal si, že to nemůže být náhoda. Že musím něco udělat, protože sám nejlépe vím, jaké to je. – Vézt se v dobytčáku do tábora smrti… Být zcela vydán všanc nejkrutějšímu zacházení. Bylo to jakési znamení. V tu chvíli už jsem věděl, že to nejmenší, co můžeme pro oběti holocaustu vykonat, je pokusit se vyvodit určité praktické poučení. Vytvořením analogie mezi židovským holocaustem a holocaustem zvířecím vzniká poučení, že jsme všichni schopni útlaku. A každý, kdo jde dnes do supermarketu, ať již pro maso, mléčné výrobky či vejce, dotuje nelítostný útlak miliard zvířat.“

KULT OBĚTI

Jeho život naplňuje symbolika. Je od mládí vegetarián. Stal se jím ještě při svém působení v Izraeli v roce 1960.

Jedna rodina tehdy oslavovala narození dítěte tím, že rituálně obětovala kůzle. Zasáhla ho prý ironie zabití jednoho dítěte na oslavu jiného. Od té doby nevzal maso do úst. Dnes už je dlouhá léta vegan. Bojuje za práva hospodářských zvířat na život. Ještě ve svých 80 letech neváhá lehnout si před kamion převážející prasata na porážku. Zahalit se do hovězí kůže, na ucho připevnit žlutý terč s číslem (nikdo mu nemusí nic vyprávět o tom, jaké je být pouhým vytetovaným číslem) a nechat se zavřít do kontejneru určeného pro transport jatečních zvířat. Organizuje protestní demonstrace po celých státech i v zahraničí. Staví se proti zasahujícím policejním jednotkám, riskuje zatčení. Pak podává svědectví, kde jen to jde: „Slyšel jsem hlasitý pláč prasat. Viděl jsem muže, kteří je bili a zaháněli zpátky do vozu. Znovu se mi vrátily obrazy brutálního mlácení a střelby do lidí. Kdy tohle skončí?“

Alex Hershaft přitom paradoxně není žádný vyhraněný milovník zvířat, žijící v obklopení chlupatých miláčků. Je jen posedlý spravedlností. A nesnáší, když někdo – kdokoli – staví svoji oběť nad oběti jiných. Svým nekompromisním postojem si nadělal dost nepřátel i mezi svými souvěrci. Není divu, když otevřeně říká:

„Každá organizace za sociální spravedlnost trpí zveličováním kultu vlastní oběti. Ženy si myslí, že ženská práva jsou nejdůležitější, osoby se zdravotním postižením si zase myslí, že největší oběti jsou ty jejich. A Židé jsou postižení úplně nejvíce – nikdo přece nemůže strádat tolik jako my. Jsme mistry utrpení. Opovažte se srovnávat bolest Arménů, Kambodžanů či Tutsiů s tím, co jsme prožili my. Jednou jsem na toto téma vedl rozpravu i s matkou. Jak tu můžeš žít, když krutým způsobem utlačujete Palestince? Ona na to, že může. Kvůli tomu, čím si Židé už prošli. Řekl jsem jí: Mami, vždyť to je naopak. Právě kvůli tomu, co se nám stalo, bys to měla vědět nejlíp. Holocaust byla lekce. A díky ní shledávám za naprosto oprávněné srovnávat holocaust náš a holocaust zvířat. Stokrát mi můžou nadávat do antisemitů!“

VĚČNÁ TREBLINKA

Mnoho lidí ho odsuzuje. Nechápe. Vždyť jsou to „jen“ zvířata. Těžko jim vysvětluje, že přece nejde o druh. Že jde o vztah člověka k živé bytosti… K té neslabší a nejbezbrannější na Zemi. Dobře ví, že čas vyměřený pro jeho nelehký život pomalu vyprchává. Že ve stejném okamžiku, v jakém jeho duše bude z tohoto světa odcházet, s ní zároveň budou odcházet i duše v tu chvíli tisíce popravovaných zvířat. Zatím má však ještě dost sil bojovat a vysvětlovat.

Snad aspoň někdo pochopí.

„Už dlouho vím, proč jsem přežil holocaust. A čím mohu splácet svůj obrovský dluh za to, že jsem zůstal, když miliony jiných zemřely. – Obhajobou těch nejohroženějších, utápějících se v lidské krutosti a lhostejnosti. Až někdy v dopravní zácpě nebo na semaforech zastavíte a vaše oči se střetnou se smutnýma očima telete ve vedlejším vozidle mířícím na jatka, co uděláte? Jasně. Většina lidí zesílí rádio, aby naříkající zvířata neslyšela. Pokusí se je ignorovat a co nejrychleji zapomenout na to, co viděli, aby mohli pokračovat ve své každodenní rutině. Nikdo nechce vědět, jakým způsobem se maso ocitne na jejich talíři. Ale já, dokud dýchám, jim to budu stále připomínat. Je to můj dluh…“

Přesně před 40 lety založil Alex Hershaft organizaci FARM zaměřenou na obhajobu přísně veganské stravy. Dnes má 12 000 členů.

On sám ještě ve svém věku jezdí po celém světě s přednáškami, jedná s významnými osobnostmi. Jeho velkou inspirací je i další polský Žid – spisovatel Isaac Bashevis Singer.

I on dobře věděl, čím lidé jeho víry za války procházeli, byť měl štěstí a před v Evropě rostoucím nacismem se mu podařilo uprchnout do Spojených států. Později však napsal, že ve vztahu ke zvířatům jsme nacisté všichni. Že život zvířat je jedna věčná Treblinka. Alex Hershaft k tomu dodává:

„Židovský holocaust je jedinečná událost v lidské historii. Snad jsme zvítězili ve druhé světové válce, ale boj proti útlaku a nespravedlnosti zdaleka není u konce. Pro mě je holocaust především zážitek, který formoval mou osobnost a hodnoty, udělal ze mě toho, kým jsem dnes, a řídil mě v boji proti všem formám útlaku, včetně útlaku těch nejslabších ze slabých. Vím jedno – už nikdy! Už nikdy nesmíme znovu páchat masová zvěrstva proti jiným živým bytostem.“ *

TAK ŠEL ČAS

1934 Narodil se 1. července.

1939 Deportace do varšavského ghetta.

1955 Ukončil studia na univerzitě v Connecticutu.

1961 Doktorát z chemie na Iowské státní univerzitě.

1962 Oženil se v Jeruzalémě, o pět let později se manželům narodila dcera Monica, která je dnes herečka.

1976 Zakládá organizaci FARM, začíná se věnovat právům zvířat a obhajobě veganství.

1981 Prezident amerického Reformního hnutí za práva zvířat.