Začali jsme chodit na obědy, pak i na skleničku vína, vykládal mi, jak je v manželství nespokojený, líčil mi své trable doma a vrhal na mě smutné láskyplné pohledy. Opředl mě pavučinou medových slov, nosil mi kytky a já se do něj zamilovala. „Rozvedu se a vezmeme se, lásko,“ říkal mi, když jsme se v mém bytě odpoledne po práci nebo brzy ráno milovali. A takhle mi to opakoval tři roky. Dokonce mi několikrát volal, že už podal žádost o rozvod, že mu žena staví před dveře kufry, a kdy může přijet, ale vždycky mi takto telefonoval, když jsem byla zrovna na dovolené nebo u rodičů - což samozřejmě předem věděl. Pak mi srdceryvně líčil, jak manželka žádost o rozvod nechce podepsat, jak do jejich problémů zatáhla i dceru, obě se hroutí, on je teď opustit nemůže…

Proč tlačit na pilu, můžeme spolu být i tak, řekla jsem si. Blížily se jeho narozeniny, slavil je vždy v kruhu rodinném a se mnou den poté. Chápala jsem to. Tu „naši“ oslavu jsme pořádali v jeho malém ateliéru na konci města, říkali jsme tomu Konečná stanice Touha. „Víš, miláčku,“ řekl mi tentokrát. „Odložme to radši na příští týden. Musím do pátku ještě něco napsat, nemohl bych se ti plně věnovat a to by mi bylo líto. “

Tak jo, řekla jsem si, ale stejně mi to nedalo. Udělám mu malé překvapení. Koupila jsem víno, chlebíčky a večer se vypravila do ateliéru. Žaluzie byly stažené, blikal tam jen počítač. Zaslechla jsem ale nějaké zvuky, mumlání, vzdechy… Co to sakra je? Pak se rozsvítilo světlo a za pár minut vyběhl můj pan Úžasný a za ním nějaká slečna! No tohle?! Manželku jsem ještě rozchodila, ale další milenku?! Vjel do mě čert. Lahví jsem praštila o zem, balíček s chlebíčky jsem mu hodila na hlavu a začala na něj ječet a mlátit ho hlava nehlava. Fackovala jsem ho jako panáka, zatímco slečna mizela v dáli. „Ty hajzle,“ řvala jsem a k fackám přidala i rány pěstí do obličeje.

Pak jsem se sebrala a jela domů, třesoucí se vzteky, lítostí a ponížením. „Asi bude mít modřiny,“ napadlo mě. Ráno někdo zazvonil. Za dveřmi stála paní Úžasná, zákonná polovička mého „miláčka“.

„Tak vy jste mi zmlátila manžela,“ zasyčela. „Jen proto, že s vámi nechtěl nic mít? Řekl mi všechno! Jak jste ho sváděla, v práci mu nedala pokoj, a teď tohle… Počkala jste si na něj před ateliérem, kde pracoval na tom novém projektu, a zmlátila ho tak, že dneska nemůže ani do práce, a to jsem mu ty monokly celou noc ledovala! Ale já na vás podám trestní oznámení, rozumíte? A v práci už si neškrtnete, zajdu osobně za ředitelem.“ A odpochodovala. Velká zadnice se jí třásla jako pytel mouky. Rozplakala jsem se. Tak to byla ta manželka, s níž už dávno nic neměl, která mu dělala ze života peklo!

Úplně jsem se sesypala. Jak to, že jsem nepoznala, že je to takový lhář? Ještě jsem se z té hrůzy úplně nesebrala.

Veronika, Brno

Psycholog radí

PhDr. Petr Šmolka

Čerstvě rozvedená čtyřicítka s dětmi! Těžko si lze představit vděčnější objekt pro vztahového podvodníka.

Ani se nemusí příliš exponovat, stačí cosi laciných komplimentů, pár obědů, několik drobných dárků… Tedy přesně to, co jí po letech soužití s manželem a starání se o chod rodiny chybí a vůči čemu nemá potřebné protilátky. Vztahový podvodník se však nespokojí jen s občasným nezávazným sexem. Jeho ego potřebuje, aby se do něj oběť zamilovala. Dokonce uvítá, pokud se kvůli němu alespoň trochu trápí. Oč méně sám emočně investuje, o to dovednější je ve vymýšlení důvodů, proč se nyní nemůže rozvést.

Jsou muži, kteří dokážou své milenky vodit za nos několik desetiletí. Veronika měla vlastně docela „kliku“. Dotyčné slečně by snad měla posílat květinové dary, eventuálně tučnou doživotní rentu.

Její zásluhou alespoň vystřízlivěla. Nic proti, že si svou zlobu ihned náležitě užila. Těch pár ran pěstičkami do pana Úžasného bylo pro ni osvobozující a prospěšnější než tiché zoufalství kdesi v ústraní. Spanilá jízda paní Úžasné byla již jen symbolickou tečkou za jedním pošetilým vztahem. Pro stovky žen, které jsou v situaci Veroniky, by snad mohl být její příběh varovným vykřičníkem!