Manželova první žena Zdena zemřela na rakovinu, když bylo Ivance pět let. Tehdy byla Zdenina matka pro všechny velkou oporou. Ivanka u ní trávila hodně času, protože Ivan, můj manžel, na tom nebyl psychicky dobře. Je vědecký pracovník, a tak se zcela pohroužil do práce, která ho zachraňovala před depresí a zoufalstvím.

A pak jsme se seznámili. „Vlastně jsem ani nepomyslel na to, že bych se ještě někdy dokázal zamilovat,“ říkal mi Ivan. „Ty jsi mě vrátila do života.“ Ivanku jsem okamžitě měla ráda a brzy jsem se cítila, jako bych byla její máma odjakživa.

Podařilo se mi získat její důvěru a přátelství, i když to nebylo ze dne na den. Nechtěla jsem, aby svoji maminku vymazala z paměti, ale přála jsem si, aby byla zase šťastné a veselé dítě. Nepočítala jsem ovšem s tím, jakým způsobem se do našeho života vloží Ivančina babička Jitka. „Byla bych ráda, kdybych mohla Ivanku vyzvedávat alespoň jednou ,dvakrát týdně ze školy,“ řekla mi. „Uděláme úkoly, pak půjdeme na hřiště a večer vám ji přivedu.“

Nic jsem nenamítala, naopak. Byla jsem ráda, že Ivanka bude trávit čas s babičkou, kterou měla ráda a byla na ni zvyklá. Přála jsem si, aby Jitka zůstala součástí naší rodiny, kvůli Ivance. Jenže… Po návratu od babičky bývala Ivanka posmutnělá a zamlklá.

„Co s tím dítětem je, Ivane? Vždyť už byla veselá, vypadala spokojeně.To bych taky rád věděl,“ odpověděl Ivan. „Trochu mě to zneklidňuje. Zkusím se jí nenápadně zeptat.“

A tak vyšlo najevo, že Jitka místo na hřiště vodí Ivanku na hřbitov. Ke hrobu její maminky. A tam jí vykládá, že maminka je smutná, protože se tatínek znovu oženil. Že já jsem macecha. Nakukala tomu dítěti, že jí časem snad budu i vytrhávat vlásky a tlouct nožičkama o škopíček, jako v té smutné básničce. Aby mi nevěřila. A nedej bůh, abych jí pořídila bratříčka nebo sestřičku. To už bude Ivanka odsunuta úplně na vedlejší kolej a možná přijde i o svůj pokojíček.

Málem mě z toho ranila mrtvice! Ihned jsem zavolala Jitce a dala si s ní schůzku. Chtěla jsem jí vysvětlit, jak tomu dítěti ubližuje, co tím vlastně sleduje, ale byla agresivní a zlá. „Říkám jen to, co si myslím! Ivanka je moje krev, ne vaše, a já nechci, aby zapomněla na svou matku, moji dceru!“

Na sveřepou Jitku nezabral ani Ivan. „Mám na vnučku právo, a pokud mi zakážete se s ní stýkat, vymůžu si to soudně,“ pohrozila mu. Samotnou Ivanku už bloumání po hřbitově nebaví, chtěla by na hřiště, být s dětmi, ale Jitka nás obvinila, že jsme ji proti ní „naočkovali“. Co máme dělat?

Alena, Domažlicko

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Paní Alena se ptá, co dělat? Teď možná raději nic. Ivanka se dostává do věku, kdy si bude sama stále víc určovat, co pro ni je zajímavé.

Je jen otázkou krátkého času, kdy se bude výletům mezi nebožtíky vyhýbat. Jitčiny hrozby, že si kontakty s vnučkou vymůže soudně, jsou plané.

Dle zákona o rodině může sice soud upravit rozsudkem i kontakty prarodičů a vnoučat, avšak ve chvíli, kdy by vyšlo najevo, k čemu je Jitka využívá, je vysoce pravděpodobné, že by jí je soud spíš zakázal úplně. Jitčino jednání je možná pochopitelné, nikoli však akceptovatelné a omluvitelné. Naštěstí však zvolila velice hloupou strategii. Kdyby byla ve svých výhradách umírněnější, kdyby tolik netlačila, kdyby jen tu a tam pustila nějakou jedovatější poznámku, možná by i uspěla.

Pokud jsou ale její chorobné výmysly až příliš v rozporu se zkušenostmi, které s Alenou Ivanka má, pak milá babička dosáhne jediného – ztratí její důvěru. Podstatné je, že se manžel paní Aleny staví na její stranu. Možná by mohl i přitvrdit a pohrozit babičce omezením jejích kontaktů s vnučkou. Bylo by také dobře, kdyby se na Jitku podíval psychiatr. Pokud opravdu jedná tak, jak popisuje paní Alena, její počínání se už vymyká běžným normám.